pátek 30. dubna 2010

Téma práce: Srovnání a analýza dětství našich rodičů, nás a součastných dětí.












Pojem dětství označuje nejkrásnější období života. Aspoň babička to vždycky říkala. Musím jen přiznat, že čím jsem starší, tím více si to uvědomuji. Něco na tom bude. Máš hlad? Maminka tě nasytí. Bolí tě nožičky? Tatínek tě vezme na záda a zbytek cesty můžeš spokojeně podřimovat. Jakýkoli problém je řešen prostřednictvím všudypřítomných rodičů, jenž bedlivě dohlížejí na správný vývoj svých ratolestí.

Dětství má několik vývojových etap. Dělí se na období novorozenecké, kojenecké, batolecí, předškolní věk, mladší školní věk, starší školní věk - pubescence a období dorostové. Někteří však zůstávají věčnými dětmi visící okolo krku svých rodičů, jak nejdéle je to možné. Internetové zdroje uvádí, že celých 12% třicetiletých mužů v České republice žije stále v domácnosti se svými matkami, na které nedají dopustit. Je to sice smutné, ale i dětství musí jednou skončit a člověk si musí projít fází osamostatnění.

Dětství představuje jedno z formujících období našeho života. Kdysi nás formovali rodiče, během puberty jsme se o to pokoušeli my a v dospělosti se stáváme formičkovými odlitky společnosti. Ovšem ne všechny děťátka mají tak skvělé rodiče, kteří jim poskytnou vše, co si zapřejí, ovšem v tak zdravé míře, aby dítě nebylo rozmazlené. Ne každý dospělý člověk se také dokáže vyrovnat s „železnou koulí u nohy“ v podobě malého dítěte, jenž vyžaduje nepřetržitou pozornost a přijmout roli správného rodiče.

Každý vychovává dítě po svém. Buďto okoukal taktiku předchozích generací a nebo si snaží prostřednictvím věty „přece nebudu dělat stejné chyby jako moje matka“, vyšlapat novou cestičku výchovy. Jiní se dokonce inspirují učebnicemi a osvědčenými pedagogickými postupy. Každý chce, aby jeho dítě bylo výjimečné. Rozvíjí jejich kreativitu prostřednictvím kroužků a zájmových aktivit, při nichž se dítě potkává s ostatními vrstevníky. A tady začneme s postupnou analýzou změn během posledních 50 let.

Husákovy děti nepamatují jiné než látkové pleny. Maminkám dnešních dětí je nabízen nejširší sortiment plínek rozličných značek, barev a obrázků. Jako kdyby dítě ocenilo obličeje medvídka Pú okolo své pánve. Hračky pro batolata jsou mnohem dostupnější. Už se nemusí dědit a schovávat. Vývoj jde tak rychle, že prachobyčejnou hračku dnes koupíme nejen v síti obchodu s nábytkem, ale i v každém větším supermarketu. Kočárky jsou pohodlnější. Existují vychytávky jako přebalovací stoly, hrací desky a ostatní produkty vyráběny pro to nejlepší uvítání nového člena společnosti. Během komunistického režimu bylo naprosto běžným postupem, že se žena starala o dítě maximálně rok a pak jej poslala do jeslí, aby se mohla navrátit zpět do pracovního procesu. Bylo to výhodnější jak z důvodů ekonomických, tak komfortních. Já, jakožto „porevoluční“ dítě, jsem jesle také navštěvovala. Ne že bych si z toho něco pamatovala, ale když jsme to nedávno rozebírali s rodiči, tvrdili, že by tam dali také moji mladší sestru, kdyby to v roce 1995 nezrušili. Líbil se jim prý pohled na stejně oděné děti, dokonce i stejně obuté. Všichni měli obleček a gumáčky a na provázku následovali paní vychovatelku. Mám ten pocit, že dnešní matky tráví s dětmi co nejvíce času je možné. Mnohdy je ani neposílají do školek, protože školky jsou plné zlých dětí, které kradou hračky a bouchají jeden druhého. Nedochází jim však, že omezují nejen sebe, ale i své dítě. Ve školce dochází k první pořádné socializaci. Vy si rozhodnete koho pustíte na svůj píseček a jaký obrázek bude nalepený na vaší skříňce. Samozřejmě to přináší první problémy. Sezení u talíře, dokud nezmizí poslední soustu, spaní „po o“ a setkání s prvními nepřáteli, první dělení se o hračky. Zlé děti mají zlé myšlenky. „Mami, František říkal, že Ježíšek neexistuje.“ První nabourávání ideálů. Za poslední dvě generace se vývoj školek nikam výrazně neposunul. Stále stejné rituály. Ranní rozcvičky, odpolední procházky. Paní učitelky jsou pořád hodné, várnice jsou plné bílé kávy a na závěr školního roku probíhá besídka, kde děti předvedou, co se naučily. Jediné výraznější změny jsou ve vybavení a prostředí. Mýdla už nevisí v drátěných síťkách zavěšených na kohoutcích, hračky jsou mnohem pestřejší, zahrada a dvůr má posekanou trávu. Mám pocit, že děti jsou více hlídány a kontrolovány.

V předškolním období může nastat první zlom, nový sourozenec. Rodiče musí rozdávat lásku stejnou lžičkou a staršímu dítěti se to přestává líbit. Později si zvykne a socializace je pro něj o to jednodušší. Má se o koho starat, má pocit odpovědnosti. Rodiče jsou šťastní, protože nemusí vymýšlet hry a podněty, jak své ratolesti zabavit, oni si hrají sami se sebou. V minulosti to bylo jednodušší. Antikoncepce ještě nebyla takovým hitem, dětí bylo více, dokázaly trávit více času venku na hřištích. Hry se učily od svých starších kamarádů, kteří v nich byli ostřílenými odborníky. Když jsem loni v létě jela jako vedoucí na tábor s dětmi předškolního věku, byla jsem nemile překvapena jejich postojem vůči hrám. Cukr-káva-limonáda a hra na schovávanou jim už nic neříkala. Ti mladší chtěli hrát na ovečky a na vlka, ale i to je posléze omrzelo. Když jsme na ně ale s ostatními vedoucími vytasili digitální hodinky, co blikaly a měly zabudovaný laser, byly v sedmém nebi. Dnešní děti už prostě nejsou pro jednoduchou a kreativní pouliční zábavu. Společnost se vyvíjí digitálním směrem.

S nástupem do školy přecházíme do druhé důležité socializační fáze. Budoucí bezzubí prváčci napjatě očekávají začátek jejich školní kariéry plně vybaveni aktovkou, penálem a svačinou. Zatímco naši rodiče chodili po chodbách a zdravili soudruhy učitele, my zdravili paní učitelky, tak se dnešní děti potkávají „účama.“ Mačkání se v malých šatnách, požďuchování se ve frontě u školního bufetu, rozdělování na šprty a flákače. Relativně ještě bezproblémové období. Dochází k prvnímu povinnému podřízení se časovému režimu, který nás od nástupu do školy bude provázet po celý zbytek života. Her ubývá, učení přibývá. Ale i v prostředí základní školy můžeme pozorovat nutný vývoj. Přestávkové divočení mezi spolužáky se nezměnilo, slupky od mandarinek poletují po třídě dodnes. Změny jsou především v přístupu učitelů k výuce. Moje babička je povoláním učitelka. Nedávno, i když je již šestým rokem v důchodu, byla požádána, aby „zaskakovala“. Chvíli jí trvalo, než si zvykla na brzké vstávání, ale o měsíc později vyprávěla, jak za ní chodí šťastní rodiče jejich žáků s děkovným úsměvem. Stará škola je nevyvratitelně znát. Dnešní učitelé by se dali charakterizovat jako skupina lidí, jenž se snaží jít ve stopách svých kantorských vzorů nebo si léčí nějaké komplexy vzniklé v době, kdy byli ještě žáky. Odpoledne je ale pořád ještě dostatek času na kamarády. Naši rodiče sbírali céčka, skákali šňůru, jezdili s oranžovými tatrami po bytovkových dvorech a byli šťastní. My jsme sbírali pokémony, pletli náramky přátelství, hráli karty a byli šťastní. Dnešní děti? Opouští školu za zvuku moderních písniček linoucích se z reproduktorů jejich moderních mobilů a jakmile dorazí domů, zapínají playstation nebo televizi. Jsou šťastní?

Během puberty si začnou děti hledat vlastní cestu, nacházejí vlastní názory. Cokoli, co rodič řekne je špatné nebo trapné. Vlasy jsou mastnější, pleť už taky není, co bývala. Když se však kouknu na dnešní teenagery přijdou mi spíše jako dospělí. Přesněji řečeno, hrají si na dospělé. Ve 13, tvrdí, že jim je 16, žehlí si vlasy, malují řasy a bez těchto nutných úprav nejsou schopni opustit práh domu. Záleží jim na tom, jak vypadají, zda se líbí ostatním vrstevníkům. Všechna pozornost se soustředí pouze na jejich zevnějšek. Není důležité nic, než mít dobrý mobilní telefon a díky němu dobře pořízenou rozmazanou fotku v odlesku koupelnového zrcadla. Dnešní obraz dospívání je asi jen pouhým výsledkem působením konzumní společnosti. Rodiče chtějí více peněz, více pracují a logicky mají méně času na své děti, ztrácí kontrolu nad jejich vývojem. Ale na druhou stranu? Zahrnují je tučným kapesným a jsou rádi, že je klid. Děti se jen spokojeně usmějí, shrábnou peníze a jdou posvačit do nejbližšího fast foodu.

Závěrem třeba zdůraznit, že problém není v dnešních dětech. To, že nejsou schopné se ničím zabavit je z největší části důsledek výchovy rodičů, nejdůležitějších osob v jejich životě. To tito lidé nám dávají zázemí, od nich okoukáváme a kopírujeme vzorce chování. Když se objeví problém výchovy v kterékoli fázi dětství, povětšinou to nezůstane beze změny. Dále je to společnost, která tlačí děti do brzkého dospívání, žádá po nich, aby vystupovaly jako zkušení vševědové. Proč? Zastávám názor, že člověk by měl zůstat věčným dítětem. Nemyslím tím problém závislosti na rodičích nebo přehnanou infantilitu. Každý by měl být schopen najít alespoň ždibíček té neotřesitelné dětské fantazie. Každý jsme byli jednou děti, tak proč to nepřiznat. Jednou se kruh uzavře a sami budeme rodiči, kteří budou čelit opovržení svých dětí, protože jestli se bude globální mentalita dospívajících nadále ubírat tímto směrem, tak potěš koště.

středa 28. dubna 2010

Ehm.


A tak si říkám. A tak si říkám a tak si říkám WAMPAMPIDAMPAM! Dám si ruce do kapes a začne pohodička. Lépe řečeno znova začne. Je mi jedno, co si myslíte, protože já si to myslela taky. Myslím si, že jsem hvězda a pak se někde natluču a vrátím se jako pejsek se sklopenýma ušima. Potřebuju čas, potřebuju fantazii a volnost skloubenou se zájmem. Jsem šťastná a pohledem z očí do očí vidím, že dlouhodobě.

sobota 17. dubna 2010

Pomelo to pomlelo.


Zase jsem to vymňoukla. Druhý rozpad vztahu za 3 měsíce? Jak na běžícím pásu, asi prokletí studentského života. Když jsme se včera se špekem ve 3 ránou koukaly do historie blogu, co se dělo loni a předloni, jen jsme se pousmály. Život plynul jinak. Slzy zahnané mrožem v bílé čokoládě jenž nikdy nezklame. Chtěla jsem si koupit tu malou drahou ve stylu Brigdet Jones, ale v podstatě nebyl důvod. Jsou lásky a pak jsou lasičky a ve velkém městě jen malé city. Málo času, spousta nesmyslných povinností. Buď se něco dělá nebo se dělá, že se dělá. Ať už je léto, skončí škola a já se můžu bezstarostně oddat nadmíře svého volného času. Pomelová fotka ještě z dob okouzlení jihomoravskou metropolí.

pátek 16. dubna 2010

Anna got the London Look!


Love this town, hate my english level. I'd like to speak in many cases but I can't. Sights, Guinesses and a lot of beautiful englishmen. Just love this atmosphere.

Chlápkovic holky


Krásná fotka nad břehy Lamanšského průlivu. Víno. Víno. Kolu prosím.

pondělí 12. dubna 2010

Všemocná buš.

Je to ulítlé jako člověk, jenž mi ten seriál doporučil. Tak se koukněte a pak mi řekněte, jak se líbí.
Půl hodina vás nezabije ;)

Moje borůvkové noci.


Vhodný film pro nedělní pochmurné odpoledne. Sama ve svém bytě, se svým notebookem a filmem s krásnými herci, skvělou hudbou a příběhem, jenž nám připomíná složitost lidských vztahů a to, že pokud máte všechno vyřešené a nemáte nikde dluhy, máte rodinu a jste šťastně zadáni, můžete si pogratulovat. Samozřejmě to vyvolalo velkou chuť na borůvky ve společnosti kořena jako je Jude.

Brantičení.


Jen málo lidí bylo v Branticích a ještě méně jich je schopných napsat "za chvíli jsem u tebe" a přijet. Proto je to možná vždycky tak skvělé. Tak spontánní. I v situacích, kdy se něco stalo.

S novým ročním obdobím začíná nové hledání.

Kde jsou ty skryté emoce? Hm Hm Hm. Emócé. Hm Hm Hm.

úterý 6. dubna 2010

Bajka, kterou jsem četla před 60 lidma.


V jedné vesnici, na jednom dvoře bydlel jeden kohout. Se svou ženou slepicí žili šťastný a poklidný manželský život. Žlutých kuřátek pobíhalo po dvorečku spousta a zrní měli dostatek. Jediné, co trápilo slípku bylo manželovo brzké vstávání do práce. Každý den, sotva první sluneční paprsky prostoupily skrze okýnko jejich malého kurníku, byl kohout již na cestě na nejvýše situovaný bod celého dvora, dřevěné bidýlko. Tato každodenní rutina ani samotného kohouta nenaplňovala, víkendové volno neexistovalo, zrní již bylo málo.
Děti, každodenně chodící kolem kurníku do školy, se na kohouta pošklebovaly a vytýkaly mu, že je budí příliš brzy. Zbytečně. Po nějaké době, když kohout klasicky vylezl na své bidlo, zavolal na slunce: „Slunce, slunce, slyšíš mě?“ Slunce neodpovídalo. Po chvíli se naklonilo a začalo naslouchat. „Prosím, prosím, milé sluníčko, kdyby si nevycházelo tak brzo brzičko, nehněvaly by se na mne děti a má žena by byla také šťastnější.“ Slunce uvážilo všechny jeho argumenty, zamyslelo se a kývlo. Proč ne, nic se nestane, když si pospí pár hodin navíc.
Další den začal jako každý jiný. Až na to, že slunce nevyšlo, kohout nekokrhal a děti nevstávaly. Den začal až odpoledne. Děti vstaly s úsměvem, škola už dávno skončila, nikam nemusely. Kohout se společně se slepicí zaradoval, jak skvěle si to umí zařídit. Jeho radost však nebyla nekonečná. Zanedlouho k němu přiběhli rozhněvaní sedláci s motykami. Bědovali, nadávali. „Ty hloupý kohoute, co si o sobě myslíš? Tím, že si nazakokrhal, nestihli jsme vyjít včas do práce, nesklidili jsme, co jsme měli. Kvůli tvé nespolehlivosti bude letošní úroda malá. Zmiz nám z očí ty opeřenče!“. Kohout pelášil, co mu pařátky stačily. Za zvuku cinkajících motyk opustil svůj rodný statek.


Ponaučení: Nikdy se nezavděčíš všem.

Kavka.

Krá. Krákrá a ještě jednou krá. Ozvalo se za okny komárovských kolejí. Tohle snad ani není možné, jak se tu má člověk vyspat? Na větvičce borovičky posedával malý roztomilý ptáček. Kavka. S kamarádem Franzem neměla nic společného. Nikdy jej nečetla, ani neví, co napsal. Seděla a zírala. Po několik dnů neopouštěla svůj oblíbený rajón. Jo, tady by vůbec nebylo špatné zapustit kořeny. Jednoho letního dne zvedla plachty a odlétla směrem hrad. Hrad na kopci. Hrad, jehož správa spadala pod křídla velké mocné kavky, která plánovala ovládnutí celého Brna, celé republiky a následně i celého vesmíru. Kavka měla tak velká křídla, že jimi zakryla celé slunce. Lidé byli zmatení. Vzdyť v televizi nehlásili žádné očekávané zatmění slunce. Náhle se spustila vlna sebevražd. Matky nepouštěly své děti hrát si ven, nekončící řady v supermarketech a vybrakované regály s jídlem. Zvířata začala umírat, kytky vadly. Včeličky přestaly sedat na kytičky a množství svíček značně klesalo. Lidé se uchýlili do jeskyň, udržovali věčný oheň na zdi svých příbytků vyobrazovali tu hrozbu, obří kavku. Kavka každý den slétla dolů ke kolejím a začala vybírat své oběti. /Samozřejmě se nabízí racionální dotaz, jak je možné, že bylo zatmění ve chvíli, kdy kavka stáhla křídlo dolů. Odpověď je jednoduchá. Ona to slunce sežrala v pátek k večeři./ Její první obětí byla kolejbába, taková ta blonďatá, co nechce pouštět pěkné holky po desáté hodině večerní. Pro otevření dveří používala kavka /říkejme ji pouze k./ své laserové oči. Skupina kočiček se nechala zlákat vizí kolejní laserové studentské show a dobrovolně přišla do vestibulu. Krá krá krá, k. si pochutnala. Nedělala to však pouze pro sebe, nýbrž pro své děti. Ano, i k. může být dobrá máma. To, že svým dětem nenosí vysoce laktózní jogurty, ale předhazuje jim studentky ekonomické fakulty, ještě neznamená, že by byla matkou krkavčí. Zvážíme-li fakt, že je matkou kavčí, nebudeme šokováni skutečností, že své úlovky jako řádný pták rozmělní v zobáku a potom je svým dětem vyzvrací do chřtánu. Děti rostly jako z vody, teda přesněji řečeno, jako ze studentů.
Jednoho dne slétla kavka do kampusu, kde uviděla vysokého muže jdoucího v bílém plášti. Rozlétla se proti němu a ťuf, narazila svůj zobák do dokonale vyleštěného koridorního skla. Trochu se zalekla a zapřísáhla se, že do těchto končin už více nezavítá. Odlétla tedy zpět na koleje a zobala, zobala ty lehkomyslné duše.
Děti si začaly stěžovat. Cože? Pořád to samé dokola? To nikdy neochutnáme něco lepšího? Něco sladšího? Matka se naštvala, ze zbytkových oděvů svých obětí upletla ranec, do něž naložila své ratolesti a odlétla směrem do Francie. Tam, kde byla strava šťavnatější, bohatá na vápník a navíc nasosaná vínem. Malé kavky se zaradovaly a starý hrad na kopci zůstal opuštěn.

Ilustrace budou posléze dodány Jiřím Laštůvkou, jenž je mi také inspiračním zdrojem tohoto postu.

Komáři si vařili. Bzum bzum, vařili.




Zpestřuju komárovskou stravu a baví mě to. Baví mě vidět se s Burdou, pokecat o jejich klucích, pokecat o škole, o plagiátorovi, poslechnout si fixu a ukuchtit nějakou mňamku. První byly zbytkové palačinky, které tam nechal Křema. Druhé byly lívanečky při kterých nám asistovala aji Sperlich a naposledy bramboráky, kde bylo mým jediným úkolem přinést struhadlo, které jsem ale nechala doma. Koňská dávka česneku a spousta spousta brambor. Ono to vlastně stejně všechno dělá Burda a já jsem jen ta socka socička co jí to jí.

Brácha


Je to sranda. Celý gympl ho obdivuju a pak se potkáme v Brně a jako správní sourozenci držíme při sobě a taky jako správní sourozenci jsme oba nezodpovědní, chodíme pozdě a máme filozofické fantazírování. A já mám perly. Wohoho! :)

Dobří holubi se vracejí.

12 km na koloběžce. Asi už naposledy.


Venku bylo krásně, špeček byl v práci, učit se nechtělo. Chtělo se trávit čas s někým "uuu". Tak jsem se sebrala a vyrazila na koloběžce vstříc kampusu. S malou kabelkou plnou ledové kávy, bábovky a novin. Po vydatném kampusáckém obědu jsem strávila spoustu času zmateným pobíháním a hledaním knihovny. Snaha o čtení Symposionu byla projevena a z malé pusy se nakonec stala pěkná čajíčková a obědová asistence.

Karamelová oplatka


Stala se již neodmyslitelnou klasikou mého středečního dopoledne stráveného na Fss. Sušenka ze zdravé výživy. Poprvé jsem ji ochutnala, když ji dovezla Zůza od někud z Holandska tuším a teď? Helemese. Brněnská zdravá výživa nabízí stejnou lahodnou dobrůtku.

Robbie Boyd


Tento umělec stojí za zmínku. Taková ta pltonická láska na první pohled. Hrál v Noting Hillu, okolo chodili tisíce lidí toužících po sobotních vetešnických trzích a on si jen tak stál opodál Subwaye a hrál své idilické písně o kráse Londýna. "Let's go to town and walk around streets of London!" Taková dávka jarní londýnské kytarové scény