Sedím v čekárně na opavském nádraží. Mám ukrutnou žízeň, ale protože mám dnes den, kdy mi selhává mozek, koupím si kávu - mám na ni chuť. Přemýšlím, jestli si mám jít sednou do nádražky na pivo a k tomu si promítám útrapy, které potkaly Gertu Schnirch. Protože na to půjdeme příští týden do divadla, tak jsem si to chtěla přečíst že jo. Přemýšlím, jak může vypadat na paní, co mluví odjezdy vlaků, stejně tak jako paní, co zná všechny zastávky šaliny. Někdo mi říkal, že už je mrtvá, Myslím, že to byla Verča, protože Verča toho hrozně moc ví.
Je nový rok a já ještě nic nenapsala. Asi za to může ten zpropadený Facebook - jako bych zapomněla, že to, co jsem tu psala a vlastně i píšu je pro mě. V novém roce je to takové dost jako na houpačce bych řekla - někdy mám úplně úžasný den, kdy juchám a tančím a pak jsou ty dny, kterých je bohužel i většina, které jsou plné únavy, těžké hlavy a podobných sraček. Asi je toho hodně, ale přemýšlela jsem o tom nedávno, proč to tak může být. Nějakou povrchní sebereflexí docházím k přesvědčení, že mám strach být sama a odpočívat. Neumím se soustředit, u málokteré činnosti vydržím nějakou delší dobu, vždycky se musím minimálně napít a pak následně letět na záchod, pak mě zase něco napadne. A to není dobré. Už i když čtu tu knihu, tak se přistihnu, že přemýšlím nad něčím jiným - často v rovině naprostých pičovin jako co si uvařím k večeři a nebo jestli si neuvařím další kávu. Je to prostě děs běs, snad to bud brzo lepší, protože mám pocit, že to nějak nemůžu ovládnout a že se mě to zmocňuje pořád víc. Pak ovšem znevažuju veškeré věci, které dělám, protože je dělám jen tak na půl a na poslední chvíli. Takže kvantita na úkor kvality. Snad se z toho brzo vymaním.
Jinak jsem si letos dala nějaká předsevzetí a taky zůstala myšlenkama dost nohama na zemi, tak uvidíme, kam to povede, když to tam půjde dál. Pokud budu dobrovolně jako dnes trávit šest hodin na cestě, tak to asi povede do pěkného pekla. Do ještěrčího pekla.
