Koukám právě na Llewyna Davise a říkám si, jak tragicky by mohl vypadat jeden den ze života Anny Chlápkové. Kdybych si mohla vybrat, tak bych natočila nějaký slunečný den. A ten Llewyn tak krásně zpívá a připomíná mi dny, kdy jsem si taky zpívala mnohem víc než teď a taky kreslila a psala více na tento blog, zatímco teď ty dny tak trochu stereotypně plynou. Ten budík v 6:30 mě už pomalu položil. Je to sranda, když si vzpomenu, jak jsem litovala Lenku, že musí odcházet do práce každý den v 8 a teď v tu dobu sama začínám. Učím se, jak někoho něco naučit, mám svatou trpělivost, ale současně jsem už i pěkně zpruzená. Potřebuju zázvoru, tak mi pro ni běžela Liška, ale potřebovala by ještě trochu více ochočit. Někdy si neuvědomuje, co je v ten moment nejlepší, protože je moc divoká a rychle a zbrkle jedná. Třeba se někdy ochočí a bude ji lépe. A pojede k moři se sluncem.
