PPD - poslední prázdninový den.

Letošní poslední prázdninový den se nese ve velice krutých teplotách. Otevřeli sice Miladu Horákovou, ale pořád jsou tam nedostatky s náhradní autobusovou dopravou, tak se už moc těším, až se zítra svezu po roce a půl "normálně". Oni ji totiž paradoxně uzavřeli záhy po té, co jsem upsala duši k tomu, že budu do práce dojíždět denně. Letí to, letí. Přesně to mi dnesa řekla jedna babička v trolejáku. Dlouho se na mě koukala, a pak se začala smát a říkala mi, že si myslela, že jsem Lenka. Ale Lenka je přece už pár let v Itálii, provdala se za lepším. Ale prý by byla sranda, kdybych se aspoň Lenka jmenovala. Paní byla elegantní, ve svých 75 vypadala tak na sotva 55 a poté, co jsem ji řekla, že jsem na cestě do práce, se rozesmála a dodala, že taky vypadám mladě. Paní na studijním mi nechtěla vydat potvrzení, teda hluboce se omlouvala, že by jako fakt chtěla, ale že nemůže dokud nebudu mít to zelené pole. Takže quest prvního školního týdne: dosáhnout na zelené pole a třeba pak bude i zlatá šunka.

Veřte nevěřte.

Dostala jsem nejlepší dar na světě! Nový NIKON! Bylo to maximálně největší přkvapení, protože jsem si k narozeninám přála velkou knihu Malého prince a hodinky a o foťáku byla vždycky řeč ve spojitosti nějaké materiální odměny za státnice (i když se bojím, že po těch letech už vážně není moc co odměňovat). Což mě přivádí k myšlence, že foťák už mám.. :D Takže se těším na další rok, protože nevyčerpatelných nápadů na fotoprojekty je plná hlava. Jen dopsat všechny ty diplomky a mít tyhlety záležitosti konečně z krku.

Desetník.

To je tak, když vám v patnácti dají chovat malé miminko a teď ta obluda láduje pět knedlí k obědu a zapíjí to decentní porcí plzeňského. Jak říkají moudré babičky, to na dětech vidíme, jak ten čas letí. Proto jsem ji věnovala bublifuk na gigantické bubliny, aby se taky někdy zastavila a trochu si pohrála... :)

Babička taking a selfie.

S babičkama je někdy větší sranda než s dětma. Zvláště když objeví v mobilu onu magickou selfie funkci a začnou se na sebe příjemně šťuřit a dělat ksichtíky do kamery (věčná škoda, že pak zapomenout zmáčknout spoušť). Já své prarodiče zkrátka zbožňuju!

Balt.

Tak jsme přece jen vyrazili. Toto léto jsme si na sebe vyhradili jen týden, bylo to takové dost omezené, ale o to více napěchované pohodou. Pořád si uplně nedokážu vysvětlit, proč si člověk odpočine v zahraničí tak, jako doma nikdy. Náš jediný plán, a to dojet do Gdaňsku, jsme uskutečnili hned první den a zbytku týdne jsme nechali otevřený průběh. Poprvé jsem spala v autě, poprvé jsem měla v moři fialové rty a taky jsem si poprvé v zajetí písečných dun připadala jako na poušti. Nikdy jsem neviděla tak zelelné moře jako bylo ten den mezi Gdaňskem a Sopoty a bažila jsem se každým pohledem na racky kolébající se ve vlnách. Magnum byl náš denní chléb, protože Polsko bylo cenově velmi příznivé a dovolovalo nám překračovat hranice všech možností. Poláci prostě umí žít! Takže zase brzy čau, Balte.

Po 99 letech zase.

Uf, ještě že jsem to stihla. Už jen pouhý rok a zase bych tu 100 let nebyla. A možná to taky bude tím, že jsem si pořád myslela, že se nic neděje, že s tou zlomenou nohou je to jen taková pantarei běžící těsně vedle mě. Pche. Tolik spánku, knih a filmů jsem už dlouho neviděla. Teď 18. to byly vlastně 3 měsíce (tak jsme si s Peťou konečně upekli ty francouzské brambory, na které v květnu nedošlo), takový ten první trimestr doby železné. Radim říkal, že to je v super stavu a že s takovou bychom to mohli v zimních měsících vytáhnout, aby byl konečně klid, ale že mi to tam vlastně ničemu nebrání. Ještě pořád úplně neskáču přes kaluže tak, jak bych chtěla. Proto jsem si v nedávných deštivých dnech objednala nové gumáky (nebo jak se říká dnes holinky). Takže to pak budou skoky, hop a hop a bude tady další rok. Protože ten následující bude dosti zlomový, tak držte palce, ať si zase něco nezlomím.