Neříkej hop nebo tě ostatní přeskočí

Kapky potu stékaly pomalu po jeho čele, až do momentu, kdy vzal ručník a rychlým pohybem je setřel. I přesto, že se vrcholovému sportu věnoval už několik let, nervozity se nikdy nezbavil. Zelený dres obepínal jeho svaly a tkaničky v jeho botech se mu zdály neutáhnuté. "Ke startu...připravit..pozooor...START!" Rayen vyběhl společně se čtveřicí dalších sprinterů. Po deseti vteřinách bylo po závodu a Rayena opět hřál ten nejlepší pocit, jaký znal, pocit vítězství. A pak tu byla ještě jedna věc, uznání jeho otce. "Výborně synu, jsem na tebe moc hrdý." Tuto větu Rayen neslýchával často.
Léta ubíhala, vyhraných závodů přibývalo a Rayenův pokoj už nezdobilo nic jiného než spousta poliček s trofejemi, poháry a medailemi. Rayenova sláva rostla stejně rychle jako výše jeho bankovního konta. Vydělané nebo přesněji vyběhané peníze investoval do věcí, které před pár lety odsuzoval. Začal chodit s kamarády do hospod a když mu jednou nejlepší přítel Steve nabídl jointa, neodmítl. Zachutnalo mu to a zároveň ho naplnil pocit vzdoru vůči svému otci. "Ten kdyby věděl..", často říkával v momentě kdy kropil svou malou zelenou rostlinku. Postupem času se začal ve světe drog orientovat více než v realitě, ale stále si dával pozor na to, aby tuto činnost neodhalil jeho trenér a otec v jedné osobě.
Rok 2012 byl ve znamení olympiády, na kterou se Rayenův otec tak dlouho těšil. Konečně může předvést plody své celoživotní práce. S radostí přihlásil Rayena do skupiny státní reprezentace a skrytě doufal, že z toho bude mít syn stejnou radost. Rayenovy zájmy se sice změnily, ale slíbil otci, že se bude účastnit a samozřejmě vyhraje. Na vítězství je přece za ta léta úspěchů zvyklý. Po příletu do olympijské vesničky se setkal s ostatními sportovci reprezentace. "Hej, ty si Rayen Curtis, tebe já znám. Běhával jsem s tebou kdysi ještě v okresních kolech závody na krátké tratě. Jmenuju se Alex." Rayen jen pozvedl obočí a se slovy "neotravuj bažante" odešel trénovat na stadion. Při běhu se mu zvýšil tep rychleji než jindy. "Nic se neděje, šampione, to zvládneš." uklidňoval tichým hlasem sám sebe a hlavou se mu začaly honit podivné myšlenky. Nemyslel na nic jiného než na ten dlouho nezažitý vítězný pocit. Pro výhru byl schopen udělat cokoliv.
Seděl v šatně a pozoroval své švýcarské hodinky. Za dvě hodiny to všechno vypukne. Hlavu měl stále plnou myšlenek a jeho ruka nyní svírala bílou papírovou krabičku. Vytáhl z ní jednu tabletku, kterou zapil pramenitou vodou.
Kapek potu stékalo pětkrát víc než dříve, ale ručník mu tentokrát chyběl. Rychle vystartoval a při běhu si uvědomil, že není ten, co vede ostatní běžce. Dnes, na největším závodě svého života, pvní nedoběhl. Po chvíli se z reproduktoru ozvalo: ".. a na prvním místě se umístil Alexandr Morrison." Rayen se se smutkem posadil na patík chodníku, mlčel a položil svou hlavu do dlaní.