Ksichtbuch - fejeton mého nejooblíbenějšího autora

Ve Stružinci si to myslí o Turnově. V Turnově o Liberci. V Liberci o Praze. V Praze o Berlíně. V Berlíně o Londýně. A všichni si to myslí o New Yorku. To je prý město, které nikdy nespí. Omyl. I New York nad ránem na pár hodin zavře víka. Jediná metropole, co nikdy nezamhouří oči, se jmenuje facebook.com.
Stačí se zalogovat a jste v tom a nemůžete se jen tak dostat ven. Na facebooku si lehce vybudujete závislost. Jak? Prostě tak. Tajemství.
„Pitomej, prázdnej, umělej svět,“ říká Vanda, když odchází spát. Domy v naší ulici potemněly, světlíkem se prohání studený vítr.
„Možná umělej, možná ale taky zajímavej. Neuvěřitelný, co všechno se tam o lidech dozvíš. Děsně inspirativní.“
„Jasně. Tak ať u toho zase nesedíš až do pěti.“
„Neboj.“
Vanda mizí v posteli.
Facebook. Nebo taky ksichtbuch, jak říká Atom. Tisíce propojujících se tváří a příběhů a podivných přátelství, dost možná existujících jen tady. Každý má co říct. Každý tady je. Každý se se zcela dobrovolně obnažuje. Fotky a vzkazy a myšlenky a prázdnoty a nástřely a plky a blbosti a pocity a drby a tajnosti a vtipnosti a trapnosti a něžnosti.
Lola píše, že odlétá do New Yorku a má strach, aby v letadle nezvracela. Karel udělal zkoušku z lexikologie a zvracel hned po té, co ji zapil. Linda nemá kluka. Olda se vyspal s jistou L. A L. píše, že Olda lže, že by s ním nikdy nespala. Filipa včera někdo děsně naštval v práci a přemýšlí o pomstě. Hele si koupila supr černý kozačky nad kolena. Jan se připojil k virtuální partě odmítající spojování socanů s komunisty. Klára fandí Trautenbergovi. Jitka dopisuje román a hledá název. Janka byla dlouho venku a teď ji škrábe v krku. Henry už ví, že svět je složitý. Lada se nudí. Karel zjistil, že život ve městě je úplně jiný, když vstane v půl šesté ráno a ne jako vždycky v půl jedné odpoledne. Honza už od života nic nechce. Věra chce jen něžnosti. Radek se postará o to, aby byl pořádně mimo. David jí špagety. Robert neví, co se sebou. Lucie se připojila k iniciativě Jeden den bez facebooku, kterou už podepsala pár tisíc lidí, co bez facebooku nemohou být. A Linda o dvě hodiny později znovu píše, že nemá kluka a má chuť. Na co? Na všechno.
A pak zprávy. Neviditelné pro ostatní. Soukromé. Tajnosubné. Hravé.
L. mi píše, že dočetla můj román Potichu, že se jí to líbilo a že si myslí, že je ta Vanda z kapely Kill The Barbie.
„Fajn, to jsem rád, já myslel, že neexistuje,“ odepisuju.
Nikdy jsme se neviděli. Alespoň jsem měl ten pocit.
„Jen tak mimochodem. Minulý týden si do mě vrazil na Jiřáku v tramvaji.“
„Aha, sorry. To jsem nechtěl.“
„Šlápnul si mi na nohu.“
„Omlouvám se.“
„V pohodě. Odpuštěno.“
„To je velkorysý.“
„Umít být velkorysá. Proč nespíš?“
„Pracuju. A ty?“ lžu.
„Taky pracuju,“ lže. Dost možná. Nebo taky ne. Kdo ví, kde je tady pravda.
„Tak se měj.“
„Tak zase někdy v tramvaji.“
Julie uveřejnila svoje fotky z kolejní pařby. Má kruhy pod očima, rtěnku rozmazanou, chybí jí jedna náušnice. Fotilo se v tři ráno. Marie vycvakla svého malého psa ve Stromovce, Lída připojila fotky jeho psího sourozence z kuchyně a Rudi třetího knučícího bratra vyfotil v kuchyni. Celá psí rodina se znovu sešla právě tady.
Stávám se voyerem cizích příběhů. Pozorovatelem. Zlodějem. Klikám a klikám. Splachuju fotky a slova a hledám další a chvíli přemýšlím o tom, co to vlastně všechno znamená, ale na nic nepřicházím, všechno tady je a přitom není. Možná tohle všechno, tyhle vzkazy pro všechny jsou koncem románů a začátkem nějaké nové, vzkazové literatury.
Lola slibuje, že v New Yorku bude hodně fotit. Linda se svěřuje, že je možná na holky, že jinak není možný, že se jí kluci tak vyhýbají. Kamil potkal v noční tramvaji dva skinheady, co se líbali. Hana je mrtvá, Karolína vybílila ledničku a Honza od života ani po další hodině pořád nic nechce.
Na chodbě našeho bytu se najednou rozsvítilo. Ve dveřích obýváku stojí Vanda.
„To už je pět?“
„Čtyři. Ale už bys toho mohl nechat.“
„Jsem psal, víš. Mám takovej skvělej novej námět... Víš, o lidech, co jsou strašně sami.“
„Jasně, námět. Já znám ty tvý dlouhonohý náměty,“ otáčí se Vanda naštvaně.
Zavírám komp. Za okny rámusí popeláři. Po nich projede auto pekařů. Visí tihle kluci taky někdy na ksichtbuchu?