Poslední zvonění

Cink cink cink. Začalo to hroznou ranní cestou autem o půl sedmé se zamlženými okny. Nemám ráda, když musím vést plné auto lidí a už přímo nesnáším když musím vést nějakého hocha, to se pak tak moc snažím, že to musí minimálně jednou umřít. Svítilo slunce, plnou aut, výhled ve zpětném zrcátku vyplnily tři hlavy a nedaleko od ruční brzdy trčelo pádlo. Všechno jsme stihli a v tělocvičně se dooblíkli, vyfešákovali a vyrazili po skupinkách do ulic. V 7 bylo ještě pusto a prázdno ale už před půl osmou bylo nemožné uniknout partičce nekonfliktního zpívajícího hipíka, hipísačkám s balonky, mexičanovi a pirátovi. Vybírali jsme tak rychle, že jsem si potom musela vyzout botu a chodit bosky. "Hej amigo, přispěj nám na chlebíčky." Možná to bylo moc hlučné, ale jinak to s těmi floutky mířícími na stroják nešlo. Malé děti se nechaly pokreslit a velké děti našli zalíbení v kreslení kočičích fousků a srdíček na tváře. Padaly hlášky jako nekupujte si za to drogy a my víme, že to prochlastáte, ale i tak se našla jedna paní, která za náma přišla sama a popřála nám všechno nejlepší do života. Jahu! Potkali jsme pár lidí z autobusu, maminka byla zase jednou štědrá a malý šmejd to pěkně schytal. U vchodu byly rozestavěné švédské bedny, které naprosto originálně "ochcali" hoši ze 4B :) respekt, tohle tu vážně ještě nebylo. O půl deváté jsme seděli na podiu a zpívali stánky a podobné hity a pak alou do tělocvičny, kde jsme zašly na poslední svačinku do bufetu k panu Růžičkovi. "Dejte nám nějakou specialitku, pane Růžička." Tak jsme si prohlídli i interiér bufetu a pořídili společnou fotku. Slunečnicovou tyčinku jsme zapily čajíkem z automatu, který měl lahodnou poslední pěnu. V 9 se dole ukázala Valášková a došlo na první pseudoslzy a maximální dojetí. Než jsme to všechno nachystali a domluvily a pošaškovali bylo už 11 a Veni a Jankou odhrnuly závěs. Scéna bude na videu, tak se na to pak můžem kouknout :)
Bylo to krásné, hrál Piece of my life, Body četla a my jen stáli a koukali na sebe až Roža řekla "do pi*e já se uplně dojímám vole" což to vlastně celé popsalo. Chtěli jsme brečet a moc to nešlo, až do chvíle kdy začal zpívat Bono a já koukala na toho malého broučíka v zelené mikině co tak hrozně bulel. Aaaaaa. Slečno Peřinková, budeš chybět uplně nejvíc.
5 gerber pro 5 učitelů. Šťastnou ruku při tahání otázky. Co povíš? já budu mlčet, stejně jako u té mapy, pak řeknu třeba Izrael a vy řeknete třeba ti tu maturitu dám. A ty jsi kdo? Hehe. Když se budeš méně smát a více učit, tak to bude ok. Hehe. Paní včelko, mě mrzí, že mi ten volejbal tak nešel a že jste mi pak nadávala, ale i když jste nás tak mučila, tak vám tu kytku dám. Hehe. Hehehehe. Pančelko, promiňte že jsem byla tak drzá, ale když vám to nevadilo nebo jste se tvářila, že vám to nevadí a vy jste taky byla vlastně drzá, takže jsme žili společně v takovém symbiotickém souznění. Hehe. Aničko, ty si sluníčko. Heh.. a já si vždycky říkala, co jim ty děcka říkají :D tohle asi ne. Pak jsme se uklonili. Poprvé bez Ládi. Uklonili jsme se znovu, tentokrát bez Radka. Uklonili jsme se potřetí a všichni. Pepa měl na krajíčku, Seifert byl dojatý a Svatava se pro jistotu vytratila. Bylo to silné, konstantní husí kůže a pár slz navrch.