Dnešek byl hned z mnoha ohledů vyjímečným dnem. Probudila jsem se ze zlého snu plného záškubů jako důsledku nedostatku hořčíku v mém těle, uvařila čaj, ukrojila štrůdl od maminky a užívala si Brna. Konečně můžu říct užívala. Nemusela jsem do práce, těšila jsem se do školy a venku se pomalu klubalo Slunce. Se špekem přišel Martin, náš nový osobní ajťák, co nám zapojil wifinu a rozluštil 20 denní záhadu. Byla jsem postavena před hotovu věc. Buďto škola a nebo nekonvenční kreslení plakatů v kultůráku. Vyhrály to samozřejmě plakáty, které se ale (podle všeho) nekonaly. Čekala jsem tam půl hodiny společně s chlapcem v šále a nic se nedělo, nikde nikdo nebyl. Čekání jsem si krátila krmením holubů a pozorováním malého Dominička, který běhá a chytá ty ošklivé ptáky a jeho otce, který pro změnu chytá ho. Na rozloučenou jsem chlapce v šále obrala o papír a šla na Teorii populární kultury, poslechla si zajímavou přednášku o feminismu a pokračovala vsříc Olympii. Postel není, zatím bude, buďte klidná. Její zpozdění je teprve 2 týdny a zajisté se dočkáte nějakého odškodnění, ale omluvte prosím, postel je asi stále ve výrobě. Což znamená, že možná kácí strom, ze které ji vyrobí. A nebo? Jak poznamenal Peťa, ten strom teprve sadí.