+014.jpg)
Pojem dětství označuje nejkrásnější období života. Aspoň babička to vždycky říkala. Musím jen přiznat, že čím jsem starší, tím více si to uvědomuji. Něco na tom bude. Máš hlad? Maminka tě nasytí. Bolí tě nožičky? Tatínek tě vezme na záda a zbytek cesty můžeš spokojeně podřimovat. Jakýkoli problém je řešen prostřednictvím všudypřítomných rodičů, jenž bedlivě dohlížejí na správný vývoj svých ratolestí.
Dětství má několik vývojových etap. Dělí se na období novorozenecké, kojenecké, batolecí, předškolní věk, mladší školní věk, starší školní věk - pubescence a období dorostové. Někteří však zůstávají věčnými dětmi visící okolo krku svých rodičů, jak nejdéle je to možné. Internetové zdroje uvádí, že celých 12% třicetiletých mužů v České republice žije stále v domácnosti se svými matkami, na které nedají dopustit. Je to sice smutné, ale i dětství musí jednou skončit a člověk si musí projít fází osamostatnění.
Dětství představuje jedno z formujících období našeho života. Kdysi nás formovali rodiče, během puberty jsme se o to pokoušeli my a v dospělosti se stáváme formičkovými odlitky společnosti. Ovšem ne všechny děťátka mají tak skvělé rodiče, kteří jim poskytnou vše, co si zapřejí, ovšem v tak zdravé míře, aby dítě nebylo rozmazlené. Ne každý dospělý člověk se také dokáže vyrovnat s „železnou koulí u nohy“ v podobě malého dítěte, jenž vyžaduje nepřetržitou pozornost a přijmout roli správného rodiče.
Každý vychovává dítě po svém. Buďto okoukal taktiku předchozích generací a nebo si snaží prostřednictvím věty „přece nebudu dělat stejné chyby jako moje matka“, vyšlapat novou cestičku výchovy. Jiní se dokonce inspirují učebnicemi a osvědčenými pedagogickými postupy. Každý chce, aby jeho dítě bylo výjimečné. Rozvíjí jejich kreativitu prostřednictvím kroužků a zájmových aktivit, při nichž se dítě potkává s ostatními vrstevníky. A tady začneme s postupnou analýzou změn během posledních 50 let.
Husákovy děti nepamatují jiné než látkové pleny. Maminkám dnešních dětí je nabízen nejširší sortiment plínek rozličných značek, barev a obrázků. Jako kdyby dítě ocenilo obličeje medvídka Pú okolo své pánve. Hračky pro batolata jsou mnohem dostupnější. Už se nemusí dědit a schovávat. Vývoj jde tak rychle, že prachobyčejnou hračku dnes koupíme nejen v síti obchodu s nábytkem, ale i v každém větším supermarketu. Kočárky jsou pohodlnější. Existují vychytávky jako přebalovací stoly, hrací desky a ostatní produkty vyráběny pro to nejlepší uvítání nového člena společnosti. Během komunistického režimu bylo naprosto běžným postupem, že se žena starala o dítě maximálně rok a pak jej poslala do jeslí, aby se mohla navrátit zpět do pracovního procesu. Bylo to výhodnější jak z důvodů ekonomických, tak komfortních. Já, jakožto „porevoluční“ dítě, jsem jesle také navštěvovala. Ne že bych si z toho něco pamatovala, ale když jsme to nedávno rozebírali s rodiči, tvrdili, že by tam dali také moji mladší sestru, kdyby to v roce 1995 nezrušili. Líbil se jim prý pohled na stejně oděné děti, dokonce i stejně obuté. Všichni měli obleček a gumáčky a na provázku následovali paní vychovatelku. Mám ten pocit, že dnešní matky tráví s dětmi co nejvíce času je možné. Mnohdy je ani neposílají do školek, protože školky jsou plné zlých dětí, které kradou hračky a bouchají jeden druhého. Nedochází jim však, že omezují nejen sebe, ale i své dítě. Ve školce dochází k první pořádné socializaci. Vy si rozhodnete koho pustíte na svůj píseček a jaký obrázek bude nalepený na vaší skříňce. Samozřejmě to přináší první problémy. Sezení u talíře, dokud nezmizí poslední soustu, spaní „po o“ a setkání s prvními nepřáteli, první dělení se o hračky. Zlé děti mají zlé myšlenky. „Mami, František říkal, že Ježíšek neexistuje.“ První nabourávání ideálů. Za poslední dvě generace se vývoj školek nikam výrazně neposunul. Stále stejné rituály. Ranní rozcvičky, odpolední procházky. Paní učitelky jsou pořád hodné, várnice jsou plné bílé kávy a na závěr školního roku probíhá besídka, kde děti předvedou, co se naučily. Jediné výraznější změny jsou ve vybavení a prostředí. Mýdla už nevisí v drátěných síťkách zavěšených na kohoutcích, hračky jsou mnohem pestřejší, zahrada a dvůr má posekanou trávu. Mám pocit, že děti jsou více hlídány a kontrolovány.
V předškolním období může nastat první zlom, nový sourozenec. Rodiče musí rozdávat lásku stejnou lžičkou a staršímu dítěti se to přestává líbit. Později si zvykne a socializace je pro něj o to jednodušší. Má se o koho starat, má pocit odpovědnosti. Rodiče jsou šťastní, protože nemusí vymýšlet hry a podněty, jak své ratolesti zabavit, oni si hrají sami se sebou. V minulosti to bylo jednodušší. Antikoncepce ještě nebyla takovým hitem, dětí bylo více, dokázaly trávit více času venku na hřištích. Hry se učily od svých starších kamarádů, kteří v nich byli ostřílenými odborníky. Když jsem loni v létě jela jako vedoucí na tábor s dětmi předškolního věku, byla jsem nemile překvapena jejich postojem vůči hrám. Cukr-káva-limonáda a hra na schovávanou jim už nic neříkala. Ti mladší chtěli hrát na ovečky a na vlka, ale i to je posléze omrzelo. Když jsme na ně ale s ostatními vedoucími vytasili digitální hodinky, co blikaly a měly zabudovaný laser, byly v sedmém nebi. Dnešní děti už prostě nejsou pro jednoduchou a kreativní pouliční zábavu. Společnost se vyvíjí digitálním směrem.
S nástupem do školy přecházíme do druhé důležité socializační fáze. Budoucí bezzubí prváčci napjatě očekávají začátek jejich školní kariéry plně vybaveni aktovkou, penálem a svačinou. Zatímco naši rodiče chodili po chodbách a zdravili soudruhy učitele, my zdravili paní učitelky, tak se dnešní děti potkávají „účama.“ Mačkání se v malých šatnách, požďuchování se ve frontě u školního bufetu, rozdělování na šprty a flákače. Relativně ještě bezproblémové období. Dochází k prvnímu povinnému podřízení se časovému režimu, který nás od nástupu do školy bude provázet po celý zbytek života. Her ubývá, učení přibývá. Ale i v prostředí základní školy můžeme pozorovat nutný vývoj. Přestávkové divočení mezi spolužáky se nezměnilo, slupky od mandarinek poletují po třídě dodnes. Změny jsou především v přístupu učitelů k výuce. Moje babička je povoláním učitelka. Nedávno, i když je již šestým rokem v důchodu, byla požádána, aby „zaskakovala“. Chvíli jí trvalo, než si zvykla na brzké vstávání, ale o měsíc později vyprávěla, jak za ní chodí šťastní rodiče jejich žáků s děkovným úsměvem. Stará škola je nevyvratitelně znát. Dnešní učitelé by se dali charakterizovat jako skupina lidí, jenž se snaží jít ve stopách svých kantorských vzorů nebo si léčí nějaké komplexy vzniklé v době, kdy byli ještě žáky. Odpoledne je ale pořád ještě dostatek času na kamarády. Naši rodiče sbírali céčka, skákali šňůru, jezdili s oranžovými tatrami po bytovkových dvorech a byli šťastní. My jsme sbírali pokémony, pletli náramky přátelství, hráli karty a byli šťastní. Dnešní děti? Opouští školu za zvuku moderních písniček linoucích se z reproduktorů jejich moderních mobilů a jakmile dorazí domů, zapínají playstation nebo televizi. Jsou šťastní?
Během puberty si začnou děti hledat vlastní cestu, nacházejí vlastní názory. Cokoli, co rodič řekne je špatné nebo trapné. Vlasy jsou mastnější, pleť už taky není, co bývala. Když se však kouknu na dnešní teenagery přijdou mi spíše jako dospělí. Přesněji řečeno, hrají si na dospělé. Ve 13, tvrdí, že jim je 16, žehlí si vlasy, malují řasy a bez těchto nutných úprav nejsou schopni opustit práh domu. Záleží jim na tom, jak vypadají, zda se líbí ostatním vrstevníkům. Všechna pozornost se soustředí pouze na jejich zevnějšek. Není důležité nic, než mít dobrý mobilní telefon a díky němu dobře pořízenou rozmazanou fotku v odlesku koupelnového zrcadla. Dnešní obraz dospívání je asi jen pouhým výsledkem působením konzumní společnosti. Rodiče chtějí více peněz, více pracují a logicky mají méně času na své děti, ztrácí kontrolu nad jejich vývojem. Ale na druhou stranu? Zahrnují je tučným kapesným a jsou rádi, že je klid. Děti se jen spokojeně usmějí, shrábnou peníze a jdou posvačit do nejbližšího fast foodu.
Závěrem třeba zdůraznit, že problém není v dnešních dětech. To, že nejsou schopné se ničím zabavit je z největší části důsledek výchovy rodičů, nejdůležitějších osob v jejich životě. To tito lidé nám dávají zázemí, od nich okoukáváme a kopírujeme vzorce chování. Když se objeví problém výchovy v kterékoli fázi dětství, povětšinou to nezůstane beze změny. Dále je to společnost, která tlačí děti do brzkého dospívání, žádá po nich, aby vystupovaly jako zkušení vševědové. Proč? Zastávám názor, že člověk by měl zůstat věčným dítětem. Nemyslím tím problém závislosti na rodičích nebo přehnanou infantilitu. Každý by měl být schopen najít alespoň ždibíček té neotřesitelné dětské fantazie. Každý jsme byli jednou děti, tak proč to nepřiznat. Jednou se kruh uzavře a sami budeme rodiči, kteří budou čelit opovržení svých dětí, protože jestli se bude globální mentalita dospívajících nadále ubírat tímto směrem, tak potěš koště.
