Kavka.

Krá. Krákrá a ještě jednou krá. Ozvalo se za okny komárovských kolejí. Tohle snad ani není možné, jak se tu má člověk vyspat? Na větvičce borovičky posedával malý roztomilý ptáček. Kavka. S kamarádem Franzem neměla nic společného. Nikdy jej nečetla, ani neví, co napsal. Seděla a zírala. Po několik dnů neopouštěla svůj oblíbený rajón. Jo, tady by vůbec nebylo špatné zapustit kořeny. Jednoho letního dne zvedla plachty a odlétla směrem hrad. Hrad na kopci. Hrad, jehož správa spadala pod křídla velké mocné kavky, která plánovala ovládnutí celého Brna, celé republiky a následně i celého vesmíru. Kavka měla tak velká křídla, že jimi zakryla celé slunce. Lidé byli zmatení. Vzdyť v televizi nehlásili žádné očekávané zatmění slunce. Náhle se spustila vlna sebevražd. Matky nepouštěly své děti hrát si ven, nekončící řady v supermarketech a vybrakované regály s jídlem. Zvířata začala umírat, kytky vadly. Včeličky přestaly sedat na kytičky a množství svíček značně klesalo. Lidé se uchýlili do jeskyň, udržovali věčný oheň na zdi svých příbytků vyobrazovali tu hrozbu, obří kavku. Kavka každý den slétla dolů ke kolejím a začala vybírat své oběti. /Samozřejmě se nabízí racionální dotaz, jak je možné, že bylo zatmění ve chvíli, kdy kavka stáhla křídlo dolů. Odpověď je jednoduchá. Ona to slunce sežrala v pátek k večeři./ Její první obětí byla kolejbába, taková ta blonďatá, co nechce pouštět pěkné holky po desáté hodině večerní. Pro otevření dveří používala kavka /říkejme ji pouze k./ své laserové oči. Skupina kočiček se nechala zlákat vizí kolejní laserové studentské show a dobrovolně přišla do vestibulu. Krá krá krá, k. si pochutnala. Nedělala to však pouze pro sebe, nýbrž pro své děti. Ano, i k. může být dobrá máma. To, že svým dětem nenosí vysoce laktózní jogurty, ale předhazuje jim studentky ekonomické fakulty, ještě neznamená, že by byla matkou krkavčí. Zvážíme-li fakt, že je matkou kavčí, nebudeme šokováni skutečností, že své úlovky jako řádný pták rozmělní v zobáku a potom je svým dětem vyzvrací do chřtánu. Děti rostly jako z vody, teda přesněji řečeno, jako ze studentů.
Jednoho dne slétla kavka do kampusu, kde uviděla vysokého muže jdoucího v bílém plášti. Rozlétla se proti němu a ťuf, narazila svůj zobák do dokonale vyleštěného koridorního skla. Trochu se zalekla a zapřísáhla se, že do těchto končin už více nezavítá. Odlétla tedy zpět na koleje a zobala, zobala ty lehkomyslné duše.
Děti si začaly stěžovat. Cože? Pořád to samé dokola? To nikdy neochutnáme něco lepšího? Něco sladšího? Matka se naštvala, ze zbytkových oděvů svých obětí upletla ranec, do něž naložila své ratolesti a odlétla směrem do Francie. Tam, kde byla strava šťavnatější, bohatá na vápník a navíc nasosaná vínem. Malé kavky se zaradovaly a starý hrad na kopci zůstal opuštěn.

Ilustrace budou posléze dodány Jiřím Laštůvkou, jenž je mi také inspiračním zdrojem tohoto postu.