Pokusná myš.

Akademii věd došli šimpanzi, proto vyvěsili na stránky menzy nebo kam inzerát, že potřebují otestovat iq pár nahodných lidí. Šla jsem do toho! a teď mám jen jediný úkol, každý den zapařit sudoku a za to dostanu 800. No není to nádhera?

Micke.

Tohle je Micke. Beztak jeho dřevo vyrostlo v chovné stanici v Číně, pak ho vydesignoval nějaký Švéd a teď bydlí v Čechách. Stejně bych dala ruku do ohně za to, že je to Polák, v nejlepším případě odněkud z Krakowa. Prostě Micke. Micke Kowalski. Nebo Nowak. Sedím u něj poslední dobou každý den, povídáme si. On mi přináší blahobyt a já do něj dávám, vše na čem mi záleží. Mám ráda jeho jasné tvary, je teď mojí novou láskou. Prostě Micke. Už ho bylo třeba, přiznávám, že mě to pomalu dostává. Pár zkoušek a hlavně 2 zadané bakalářky za 1 měsíc. To je docela úspěch. Díky, Micke.

Jen.

Je to sranda. Ironie života nebo tak něco. Máte kamarády, známé a pak třeba i přátelé. Někteří vás zdraví, jiní vás mají rádi a některé rok a půl nevidíte, ale když se potkáte, cítíte, že je to vlastně hrozně fajn. Vivat vysokoškolský život a spousta takových lidí, za které můžete být rádi!

Když maj kamarádi dítě.

Už to jakože pomalu a jistě začíná. Vrstevnící se začnou provdávat nebo si kupovat děti. Stejně jako Sue a její kočka s předky z Nového Zélandu. Na to, že je to hadrová panenka je vcelku roztomilá, nemyslíte?

Pal ty činky.

Je to milé takhle jednou uvařit pro někoho jiného než pro sebe. Ono to vlastně mnohem více chutná, když se člověk rozdělí.

Oříšky, má radost.

Miluju vlašské oříšky. Miluju taky vlašský salát, ale ten přeci nejde tak rituálně loupat. Posledních 14 dní bylo ve znamení ořechu. Přišla jsem ze školy, udělala si oběd, uvařila kafe, sedla ke Gilmorkách a při tom všem jsem v rukou svírala louskáček. Skořápky byly jak po kuchyni, tak po posteli. Už je konečně dolouskáno, zameteno a teď už jen čekáme, až je pomeleme do vánočních rohlíčků.

Kapřisko.

Po poslední kaprové aférce a cestě do Bohunic jsme se poučili a rozebírali masíčko na co nejminiaturnější kousínečky. Tentokráte bez česneku, ale pěkně klasicky, vánočně!

R.I.P.

Nejen, že se tento měsíc rozpadli R.E.M., ale svět ztratil jedno ze svých nejradikálnějších jablek. Aneb jak jsem kdesi, nevím kde, četla - první důležité jablko v historii lidstva bylo to zakázané, co sežrala Eva, druhé spadlo na hlavu Newtonovi a s tím posledním přišel Steve. Je to smutné, měla jsem pocit, jako by, jakoby snad umřel člen rodiny. Pán, díky kterému se nemusím otravovat s tím stupidním operačním systém připomínajícím okno.

Jeden z nejpravdivějších a nejúpřimějších statusů tohoto blogu.

NEJLEPŠÍ KOPROVKU NA SVĚTĚ DĚLÁ STEJNĚ BABIČKA ANDĚLKA!

Holčička nám stárne.

Jak říkají staré babky, naše vlastní stáří si uvědomíme až na dětech. Jak nám rychle stárnou a my jsme pořád stejní. Pche. Je krásnější? Je moudřejší? Zatím vypadá zelenější, napitější a kulatější :) Ale samozřejmě, že to všechno přijde. Ta sranda ještě přijde, protože s 11 přichází puberta, ni? Všechno nejlepší, Nikolko.

7. nebe.

HÉJ! Začala jsem dělat plakáty pro ISC v Brně. Kam? Do 7. nebe! Tak jsem se tam konečně po 2 letech v Brně zašla podívat a přiznávám, byla jsem velice mile překvapena. Jestli to bylo tím, že jsem nemusela platit vstup nebo že to bylo plné sympatických erasmáků? Nevím. Ale? Kreslím pro nebe a to nezní vůbec špatně. Samozřejmě proklínám spoustu promarněných chvil, kdy jsem se v tom mohla zdokonalovat a já místo toho pařila simíky.

3. a 5. semestr.

Je to maso? Nevím. Zatím se tomu snažím vyhýbat, ale postupně si to pro mě přichází. Do konce měsíce musím odevzdat jasné téma mé estetické bc. spolu se jménem chudáka, který mi to povede. Tak to mám ještě 3 týdny, v klidu. Mezitím jsem si domluvila téma a vedoucího mojí bc. na pajdáku, tudíž by to mohlo být dalším motivačním bodem, proč překonat příští semestr morfu a 19. století. Ouč. Je toho hodně? Snažím se na to nemyslet. A tak si říkám, že jsem hrozně vděčná, za všechny malé drobnosti a každou srandičku, co v té škole vymyslíme, abych nemusela myslet na nic dalšího.

Hrozně dlouho jsem nepsala.

Stydím se. Nemám ráda návrat po měsíci nebo déle než 14 dnech. Už je něco špatně. Říkala jsem to i Jadovi, že když jsem s ním 14 dnů nemluvila, začala jsem mít pocit, že už jsem zase zapomněla jak se mluví anglicky. Teď mám pocit, že jsem zapomněla, jak se píše myšlenka. Dlouho jsem nic nepsala. Však ono se to zase rozjede, všechny ty seminárky a další ptákoviny jako bakalářky. No, tak čím pro dnešní večer začít? Musím si tu zaznamenat jeden z nejlepších dnů své života. Ráno jsem vstala, nechala si opravit vavky, takže nám už neuniká tak velké množství nebezpečného plynu, přišel Šepík, napupkovaly jsme se, nabalily batoh jídlem a pitím a vyrazily do olympijského kina. Pozdravily Péťu, nasadily 3D brýle a koukly na Lvího krále. Aaaach! Výborná filmová snídaně. Jako sváču jsme si daly Půlnoc v Paříži, kterou jsem si osobně zaškatulkovala do šuplíku oblíbených romantických filmů, které nezklamou. Zašly jsme se nadechnout čerstvého vzduchu a jako oběd si dali 3D Nezvratný osud. Blah! Proč točí něco takové. A proč to vlastně točí ve 3D? BLAH! No a pak s připojeným Petříkem ještě jako poslední nášup Šmouly. Proč ne. Strávila jsem den svatého Václava v kině a vůbec ničeho nelituju. Plátno bylo obrovské, sedačky neskutenčně pohodlné a všechno bylo tak neuvěřitelně.. jak to říct. Prostě jako v Disneylandu! :)