Tak se tomu stalo, že babička Tonička si po roce života bez kočky (která se dožila neuvěřitelných 18 nebo 19 let) uvědomila, jak moc je na bytě ticho a přiznala si, že by chtěla nového společníka. Tak jsem se toho ujala a rozhodla se zeptat se.. no a kam já teď chodím? ehm ehm, více méně jen a pořád do školy. Tak jsem se zeptala a Lucka říkala, že teda jó, že krásné malé koťátko mají. Tak jednoho pondělí sedla kočka do přepravky a jela ze Žďáru do Brna, kde s náma bydlela celé 3 dny. A byla to sranda! první noc jsme se vůbec nevyspali, myška všechno, co našla cupovala a když jsme se na to cupování nekoukali, tak se mňoukáním dovolávala naší pozornosti. Uklízeli jsme záchodek, ohřívali mlíčko a já se vyděsila, jak moc to kotě diktuje chod naší domácnosti. Já ho konejšila a mazlila a Peťa divočil. Pfu! a v tom jsem si uvědomila, jak se ještě o nic tak malého nedokážu starat a jak moc malá jsem sama. V pět ráno dalšího dne nasedla kočka do přepravky a poznala kouzlo vlaku a autobusu. Na krutém severu se třepala jak ratlík, ale jakmile se setkala s babičkou, byla to láska na první pohled. Babička ji divočila, mazlila, nakrmila a všechno dovolila. A co je nejlepší? Zářila přitom štěstím jako malá Tonička!
Žádné komentáře:
Okomentovat