Cyklovýlet.

 Toto léto byla Peťova přítomnost na severu hotovou senzací. Práce je hodně a dovolené málo, tak jsme se rozhodli podniknout náš oblíbený cyklovýlet na Pocheň (zase si ověřit jak velký problém nám udělá výšlap Guntráku) a tentokrát jsme podnikli i zastávku na rozhledně Hanse Kudlicha v Úvalně (naposledy jsem se o to pokoušela s Mončou ještě na gymplu a když jsme se konečně doplazily až k rozhledně, tak jsme zjistily, že je zavřeno!). Výhled zdánlivě připomínal toskánské balíčky v letním slunci a v dáli s placatým Polskem.

Cestou zpátky jsme se zastavili na Maestra a Svijany jen za 25! Tak levné a dobré pivo mají jen v Úvalně, takže doporučuju navštívit ;)

Nejmazlivější pes na světě.

Tady už končí veškerá sranda! Bártíček je tak neskutečně mazlivý a lidský tvor, že to snad ani není pes. Ach, jak je život s ním krásnější :*

Zoo Olomouc.

 Ikovi mají jeden krásný prázdninový zvyk. Není léto bez návštevy olomoucké ZOO. Tak jsem se letos nenápadně přifařila k nim, protože jsem si spočítala, že jsem tam takových dobrých 9 roků nebyla, a to je teda pěkná ostuda! Pamatovala jsem si z tama tak akorát lamy a netopýry a nějakou dřevenou skluzavku do tvaru slona. No a jak to tak vypadalo, moc se toho nezměnilo. Klece byly pořád takové staré, některé výběhy byly moc pěkné, ale pořád mi ještě přišlo, že je tam co spravovat. Kozy byly agresivní, hlavně ty velké před kterýma jsme i museli utíkat.

Ale jinak to byl parádní rodinný výlet, super procházkas výborným obědem, babičkou a dvěma košíky plnýma prasáckých koblížků!

První pořádná společná dovolená! Tentokrát na Šumavě.

 Když jsme se s Pepinkem na jaře před mýma státnicema rozhodovali, kam spolu pojedeme na dovolenou, Šumava byla jasná volba :) Chtěli jsme někam v České republice a někam, kde jsme nebyli a jižní Čechy se zdály jako naprostý ideál. Na slevomatu jsme natrefili na voucher se snídaní za pár šupů do Volar (o kterých jsem asi dva měsíce tvrdila, že jsou to Vnorovy nebo Všenory), přímo do srdce šumavských luhů. Našetřili jsme peníze a královsky si to užili se vším všudy!

 Já byla teda první den dost indisponovaná, protože jsme vyjížděli v pondělí - v pondělí, kdy ráno končily Colours a já pak jela ranním busem v 5 směr Brno. Cestou jsme se ještě krásně ztratili v Českých Budějicích a pak v nějaké vesničce, kde díkybohu točili zrmzlinu z Opočna, tak bylo zase dobře. Na místo (do hotelu jménem Chata) jsme dorazili až k večeru a trochu jsme se vyděsili, že recepce byla jakoby v kuchyni a všechno to bylo takové.. až moc jako chata :D naštěstí čokoládka na ručníku v pokojíku s vlastní koupelnou se nám tuze zamlouvala a následujícího rána na snídani jsme si pošušňávali, na jak skvělém místě to jsme.. :)

První den jsme vyrazili autem a bruslema v kufru na Lipno. Chytl nás malý déšť, tak jsme se schovali do obchodu, kde jsme si chtěli koupit obídek a nenápadně jsme utrousili bramborový salát zpět do chladničky. Vykoupali jsme se, přičemž jsme si posteskli nad tím, jak nám chybí čístá hartovská voda. Ale Němci a Pražáci vypadali spokojeně. Vylezli jsme si na toliko očekávanou stezku korunami stromů, která byla hrozně krátká, ale vedl z ní úplně úžasný suchý tobogán (prý nejdelší ve střední Evropě), který stál vážně za to. Výhled byl famózní a dole prodávali takovou hrozně dobrou točenou zmrzlinu, kterou pak namočili do čokolády a oříšků a já si připadala jako v ráji! Zapili jsme to pivem, zaházeli talířem a dolů se prošli bike parkem. Dole jsme se ještě svezli na bobové dráze na jednom bobu, protože já jsem strašpytel a navíc tam měli takové pěkné reklamní fotografie šťastných párů jedoucích spolu na jednom - ouč, jak jsem byla nešťastná, že se na něj s Peťou tak tak vejdem. Den jsme zakončili projížďkou na bruslích podél lipenské hladiny a večer na pokoji pěkně Českem.

 Druhý den ráno (opět po výborné snídani ve společnosti lidí 50+) jsme vyrazili do Boubínského pralesa. Ani jsem nevěděla, že to tam bude tak hrozně moc velké, čekala jsem takovou procházku na pár hodin a nakonec se z toho vyklubal výlet na celé odpoledne. A protože jsme byli kousek od německých hranic, napadl mě zcela ďábelský nápad, zajet si spolu do Německa. Podle mapy jsme dojeli k nejbližšímu pohraničnímu městu, ze kterého se ale k hranici nedalo dostat bez jakési povolenky. Bylo to asi 6 km a Peťa prohlásil, že pešky se mu už nikam nechce, že už jsme toho dneska ušli dost. A mě napadlo ještě něco ďábelštějšího - dojedeme do Německa na bruslích, které máme pořád v kufru! Ehm, nějak mi však nedošlo, že takových 6 km vlastně nemusí být rovinka podél řeky, jak jsem zvyklá z Brna. Dostali jsme se na lesní asfaltku, která vedla pořád jen do kopce a z kopce a navíc po odpoledním dešti byla cesta stále vlkhá, tak to bylo dost o hubu. Nakonec jsme brusle vyzuli a přece jen došli k hranicím pěšky. Byla tam hospoda a koleje, které nikam nevedly a v té hospodě půjčovali koloběžky.

 Heuréka! Tak jsme vyrazili do Německa na koloběžkách! Město, které na mapě vypadalo jako totální big city bylo ve skutečnosti menší než Brantice, takže v 7 večer už byly všechny obchody zavřené, ale co.. byli jsme spolu poprvé v Německu a k tomu všemu na kolobkách! :) a právě v Německu vznikla tato legendární multikulturní fotka českého chlapce s řeckými kořeny pojídajícího italské ančovičky. Bylo to tak krásně spontánní, že nám ani nedošlo, že se tím lesem pak budeme muset nějak vrátit. Proto jsme si ve

 vagonu koupili jednoho Klostermanna (myslím, že třinácku) a vyrazili. Cestou jsme stopli jedno jediné auto, co jelo a tak jsme se z tama dostali ještě než zapadlo slunce. A večer? Česko!
Tam končí náš volarský příběh. Poslední ráno bez snídaně jsme si nahradili snídaní mezi gigantickými menhiry a odtud vyrazili do Českého Krumlova, kam jsem se už tak dlouho chtěla jet podívat za Mončou a nikdy jsem to neudělala.

 Město nám rychle učarovalo. Všude samí vodáci a spousta turistů cizinců, na každém rohu voněl trdelník a procházka po děštěm umytých ulicích byla parádní. Vylezli jsme si na věž a prošli druhý prohlídkový okruh, zahrady a ještě jednou město. Dokonce jsme byli i v zrcadlovém sále a všude na (a do) sebe naráželi. Ani se mi nechtělo odjet, ale měli jsme ten večer domluvený nocleh na kolejích Jihočeské univerzity, tak jsem nechtěla jet moc pozdě. A jak jsme si od toho slibovali.. kolejní noc ;) a zatím to tak vypadalo, že na kolejích zůstali o prázdninách vágusáci a studenti pracující po bárech a podobně, takže jsme měli o společnost na balkóně o půlnoci postaráno. Město nebylo špatné, ale jak jsem pochopila už po cestě do Budějovic, pokud si zvykneš na architekturu jižních Čech příliš rychle, tak už ti pak všechno přijde dost podobné a moc tě to už neuchvátí.

Ale dali jsme si grilované masíčko a pravý domácí Budvar, udělali noční nákup v Tescu a tu jednu noc na kolejích nějak přežili. Tím tedy končí naše legendární pětidenní dovolená, která vůbec nebyla špatná.. ;)

Colours !!!

Tak jsem byla letos na podruhé na Colours! A že se stydím, že o tom píšu až teď. Původně donesl Ježíšek jen 3 lístky, ale když jsem pak sledovala stránky, jak postupně přibývají kapely.. a jo, stydím se, ale nejvíc jsem se nechala nalákat klasicky na ty české - hrozně moc jsem toužila vidět Umakarty, B-side band, Tap tap a další české kapely, které vlastně můžu potkat téměř kdekoliv. Letos bylo opravdu hrozně moc stejdží a hafo kapel, takže by se člověk nejradši rozkrájel. Využila jsem jedinečné nabídky přespání u tety v Ostravě, která se o mě královsky starala a já tak mohla být v areálu záhy po jeho otevření. Začalo to vlastně ve čtvrtek (ve čtvrtek, který začal, když jsme se o půlnoci vrátili z Toskánska), takže mamka spočívala doma, protože jak je známo, Tatabojs nejsou její silná stránka a tak jsme vyrazili jen ve 3. Oběhla jsem si obchůdky a neodolala jsem festivalovým šatům, protože stánky ještě praskaly zbožím a odpoledne nás nějak uhrančivě nic neposadilo na zadek, tak pro nás začal den hudebně až koncertem Sigur ros, o kterém mnoho lidí tvrdilo, že byl mdlý a kdesi cosi, ale to bylo asi jen tím, že nestrávily dlouhé hodiny posedáváním v čajovně, kde se jejich písním zkrátka nemohli vyhnout. Tatabojs měli zajímavou projekci k 25 letům, co spolu hrajou, ale největší párty byli stejně Irié revoltés, o kterých jsem se až další den dozvěděla, že jsem je vlastně už viděla kdysi na rokáči, a proto se mi zdáli tak povědomí. Další den začal Dub FX a pak jsem tam pobíhala mezi Markétou Irglovou a Asafem Avidanem, kde jsem potkala asi po 100 letech Lufinku, což vykompenzovalo šok z jeho vysokého ženského hlásku. Vrcholem dne však pro mě byl Damien Rice, na kterého jsem se vlastně těšila stejně ze všech nejvíc - a jaký byl? božský, škoda psát. Po něm následovala největší pařba celých Colours, kdy jsem se sama vydala na koncert rakouské kapely Gin Ga, kde jsem nenápadně začala trsat s Klárou, o které mi potom ti chlapci nechtěli věřit, že nejsme nejlepší kamarádky.. počkat, jmenovalo se to děvče vůbec Klára? Místo největší hvězdy Woodkida jsem si zašla na Umakarty a večer zakončila Pražským výběrem - nikdy nezapomenu, jak mě Kájuška musel vnitřně proklínat, že tam na mě musel čekat.

Třetí den jsem hrozně moc chtěla na divadlo, ale teta ráno vytáhla šampaňské a zapíjeli jsme ještě naše státnice a já to pak stihla akorát tak na Glenna Kaisera a Tap tap, kteří mě uchvátili natolik, že jsem si musela hned koupit cédéčko. Po nich hráli úplně výborní Švédi Movits a po nich pak hráli afričani a večer vypadal, že bude takový volnější, tak jsem si s Řehořem domluvila pivko, akorát jsem na něj došla asi o 20 minut později, protože byl úplně úžasný koncert 17 Hippies (asi jediný, který mohl mít legální přídavek) v Drive stanu, kde to vždycky žilo :) u piva jsme kromě dosavadních životů probrali taky Řehovu brigádu průvodce po Vítkovickém areálu a já dostala pozvánku k soukromé prohlídce následující dopoledne ;) to neznělo vůbec špatně. Den jsem zakončila sólově na XX, kteří byli naprosto uchvacující, tak jsem si o půl 1 dovolila vzbudit slečnu Krupinskou. Poslední den jsem byla už docela hotová, počasí vyšlo famózní, moc jsem neutrácela za jídlo, protože teta vždy důkladně myslela na nějakou vydatnou svačinku, kterou jsem nemohla odmítnout, ale přece jen jsem si dala poslední den hnusný langoš. Začali jsme Sarah and The Adams a pokračovali Dykem, kterého jsme spláchli pivkem a pak se jen tak povalovali v trávě a v tomto relaxačním dni si poslechli My Jerusalem, Rokia Traoré, Maria Peszek, Boris Carloff a zakončili to jak jinak než Jamiem a cestou autem domů v doprovodu Tomáška.

Kozí mléko.

Jedna z největších lahůdek, které jsem kdy pila! Prý je lépe stravitelné než kravské a je tím pádem vhodné pro seniory. Láhev mi dokonce prozradila, že je kozí mléko podobné mateřskému - proto se jako prsům říkají kozy? :D člověka tento inspirativní nápoj zavede k rozličným úvahám.

Černý autobus.

Dočetla jsem se na facebooku, že má do Brna zase dojet světluškový autobus. Pozvala jsem na tu akci taky tetu, která se nějak nadchla a dojela se i s Mončou poprvé podívat do Brna. To, že jsme si udělali výborný oběd je momentálně nepodstatné, vrcholových zážitkem byla samozřejmě návštěva autobusu, kde nás průvodce usadil a náš úžasný číšník Lukáš nám naléval kongurango a my poslouchaly své hlasy najednou úplně jinak a i ten čas tam plynul úplně jinak. Prostě pecka!

Rešáky.

Tak jsem se tam konečně dostala! Nechápu, že jsme tam byli asi jen dvakrát, když je to ze Sovince tak za humny. Vzala jsem odvážně kolo a v neděli sama vyrazila na výlet, zatímco babička s dědou hostili strejdu Mirka s rodinou. Voda byla studená. Můžu to potvrdit, protože jsem byla jediná, která se nebála to otestovat.

Oslava.

Tak o víkendu jsem se konešně dočkala naší společné rodinné oslavy narozenin. Škoda, že tam nemohla být Tera, která je momentálně na měsíc v lázních ve Zlatých horách, kde léčí své respirační potíže a Pepinek, který musel být opět nečekaně v práci, i když měl mít volno :( Počasí vyšlo famózní, znalci tvrdili, že šlo o poslední letní víkend, kterého se letos dočkáme. Teta upekla božský třípatrový dort a celý den jsme pěkně zapařily hry (teda jakože my děcka), zatímco dospělí moc nepopařili, protože mamka doma zapomněla víno. Zato jídla bylo zase tolik, že se stoly prohýbaly a mé břicho explodovalo!

Ledová káva.

Tohle byla asi nejdražší ledová káva, kterou jsem si kdy koupila, ale udělala mi ji Sabinka, takže měla takovou tu nenahraditelnou ingredienci. Káva byla povzbuzením před přijímačkami na ZSV na fildě, které jsem díky času stráveného v kavárně málem nestihla. Každopádně všechny zkoušky vyšly a mně nezbylo než se rozhodnout jít vstříc všem přihláškám a být opět studentem fildy (jak já se na to už těšila!). Takže zítra konečně zápis, děti jdou do školy, tak půjdu zaráz s nimi a konečně zase budu mít statut studenta, jahut!

Káinka a Jůinka.

Karolínka miluje svojí sestřenici Jůlinku a já se musím přiznat, že jsem si ji to jedno odpoledne strávené u Bauera taky zamilovala.

Psí pláž.

Říká se, že Itálie je proslulá množstvím zvířecích pláží a je tedy ideální destinací pro výlet s miláčkem. Nevím, jestli bych někdy vzala svého psa na dovolenou (a už vůbec ne poté, co jsem se koukla, kolik stojí psí pas a přeprava letadlem), ale tahle část pláže mě učarovala. Měli tam dokonce psí záchranáře v neoprenových oblečcích a spoustu Bártíčků.

Moře.

Zjistila jsem, že miluju písek. MILUJU! Hrozně mě bavilo se v něm rochnit, šušnit, kutálet i bahnit. Nejlepší bylo zvednout se po dlouhém sezení na břehu, kde kolem mě ševelily pouze drobné vlnky, které dokázaly přenést nezpočet drobných zrníček písku do mého spodního dílu plavek tak šikovně, že jsem pak vypadala jako mimino s plnou plínou. Písek byl všude, naprosto všude. Krásně jsem se opálila, na zadku dokonce i spálila a veřejně prohlásila, že tohle je to nejkrásnější moře na světě. A za tím si stojím dodnes.

Venkov.

 Nejkrásnější na celém Toskánsku je bezesporu příroda. Slunce zapadající za horizont tvořený vinicemi, olivovníky, balíčky a vysokými stromy. Nejlepší z celé dovolené byla moje projížďka na kole (na nenafoukaném dětském kole, na jediném kole, které bylo v danou chvíli k dispozici), kdy jsem projížděla toskánskými kopečky a uslyšela náhlé cinkání zvonečků. Najednou jedna ovečka, druhá, třetí, dvacátá a pak celé stádo zakončené bílým ovčáckým psem, který to měl celé na starosti. Tak jsem si zaskákala na balíčkách, udělali jsme si rodinný piknik a ráno se zase přesunuli dál...

Italská kuchyň.

Ach, jak já jsem litovala, že jsem už tak šťastně zadaná! Mohla jsem si najít nějakého Itala a každý den ládovat olivy, pizzu, těstoviny a k tomu všemu ty vynikající sladké dobrůtky. Škoda, že i přes všechny tyto skvělé superlativy, bychom žili neustále v italské domácnosti. Takže vlastně takový Pepinek a české omáčky (o kterých jsem se nedávno dozvěděla, že se jim v některých částech republiky říká dokonce vomajdy!) jsou vlastně tou nejlepší volbou :*

Dante.

Ach jaká já jsem ostuda! Byla jsem ve Florencii, okolí největší Dantovy působnosti a já jsem rok od svých estetických státnic zapomněla téměř vše, co jsem o něm veděla. Ostuda a hanba!

Méďa.

Dokonce i můj maličký má svoji toskánskou pohlednici.

Dovolená v Itálii.

Mamčiným snem bylo jet letos do Toskánska, když mi oznámili, že teda budu hlídat Bártíčka, tak jsem už ani nevím proč začala protestovat, že bych hrozně moc ráda jela s nimi. Tak se o Bártíčka nakonec postaral Emil, který u nás s oběma holkama bydlel, zatímco mi si užívali v Toskánsku. První část dvanáctidenní dovolené byla naplánována jako cestovní kousek, kdy se bude popojíždět po okolních destinacích (nakonec jsme stihli Volterru alias vole Teru, Florencii, San Gimignano a Pisu), zatímco druhý týden bude ryze povalovací na pláži u moře (proč mi proboha nedošlo, že v Itálii je písek!)

 Měli jsme nádherné ubytování, první noc u Lago di garda v hostelu, poté v domečku Magnolie s velkým bazénem a pak ve zcela na hovno pseudohotelu s debilním bazénem, jenž se uzavíral o půl 8 večer. Tera si s sebou vezla haldu knih a sluchátka, taťka velmi rychle propadl kouzlu italských čipsů v půlkilovém balení a mamka se slunila a relaxovala svou upracovanou mysl. Bylo to fajn, ale přece jen my došlo, že už jsem asi fakt trochu velká na rodinné dovolené, v nichž hraju roli dítěte.