Když jsme se s Pepinkem na jaře před mýma státnicema rozhodovali, kam spolu pojedeme na dovolenou, Šumava byla jasná volba :) Chtěli jsme někam v České republice a někam, kde jsme nebyli a jižní Čechy se zdály jako naprostý ideál. Na slevomatu jsme natrefili na voucher se snídaní za pár šupů do Volar (o kterých jsem asi dva měsíce tvrdila, že jsou to Vnorovy nebo Všenory), přímo do srdce šumavských luhů. Našetřili jsme peníze a královsky si to užili se vším všudy!
Já byla teda první den dost indisponovaná, protože jsme vyjížděli v pondělí - v pondělí, kdy ráno končily Colours a já pak jela ranním busem v 5 směr Brno. Cestou jsme se ještě krásně ztratili v Českých Budějicích a pak v nějaké vesničce, kde díkybohu točili zrmzlinu z Opočna, tak bylo zase dobře. Na místo (do hotelu jménem Chata) jsme dorazili až k večeru a trochu jsme se vyděsili, že recepce byla jakoby v kuchyni a všechno to bylo takové.. až moc jako chata :D naštěstí čokoládka na ručníku v pokojíku s vlastní koupelnou se nám tuze zamlouvala a následujícího rána na snídani jsme si pošušňávali, na jak skvělém místě to jsme.. :)
První den jsme vyrazili autem a bruslema v kufru na Lipno. Chytl nás malý déšť, tak jsme se schovali do obchodu, kde jsme si chtěli koupit obídek a nenápadně jsme utrousili bramborový salát zpět do chladničky. Vykoupali jsme se, přičemž jsme si posteskli nad tím, jak nám chybí čístá hartovská voda. Ale Němci a Pražáci vypadali spokojeně. Vylezli jsme si na toliko očekávanou stezku korunami stromů, která byla hrozně krátká, ale vedl z ní úplně úžasný suchý tobogán (prý nejdelší ve střední Evropě), který stál vážně za to. Výhled byl famózní a dole prodávali takovou hrozně dobrou točenou zmrzlinu, kterou pak namočili do čokolády a oříšků a já si připadala jako v ráji! Zapili jsme to pivem, zaházeli talířem a dolů se prošli bike parkem. Dole jsme se ještě svezli na bobové dráze na jednom bobu, protože já jsem strašpytel a navíc tam měli takové pěkné reklamní fotografie šťastných párů jedoucích spolu na jednom - ouč, jak jsem byla nešťastná, že se na něj s Peťou tak tak vejdem. Den jsme zakončili projížďkou na bruslích podél lipenské hladiny a večer na pokoji pěkně Českem.
Druhý den ráno (opět po výborné snídani ve společnosti lidí 50+) jsme vyrazili do Boubínského pralesa. Ani jsem nevěděla, že to tam bude tak hrozně moc velké, čekala jsem takovou procházku na pár hodin a nakonec se z toho vyklubal výlet na celé odpoledne. A protože jsme byli kousek od německých hranic, napadl mě zcela ďábelský nápad, zajet si spolu do Německa. Podle mapy jsme dojeli k nejbližšímu pohraničnímu městu, ze kterého se ale k hranici nedalo dostat bez jakési povolenky. Bylo to asi 6 km a Peťa prohlásil, že pešky se mu už nikam nechce, že už jsme toho dneska ušli dost. A mě napadlo ještě něco ďábelštějšího - dojedeme do Německa na bruslích, které máme pořád v kufru! Ehm, nějak mi však nedošlo, že takových 6 km vlastně nemusí být rovinka podél řeky, jak jsem zvyklá z Brna. Dostali jsme se na lesní asfaltku, která vedla pořád jen do kopce a z kopce a navíc po odpoledním dešti byla cesta stále vlkhá, tak to bylo dost o hubu. Nakonec jsme brusle vyzuli a přece jen došli k hranicím pěšky. Byla tam hospoda a koleje, které nikam nevedly a v té hospodě půjčovali koloběžky.
Heuréka! Tak jsme vyrazili do Německa na koloběžkách! Město, které na mapě vypadalo jako totální big city bylo ve skutečnosti menší než Brantice, takže v 7 večer už byly všechny obchody zavřené, ale co.. byli jsme spolu poprvé v Německu a k tomu všemu na kolobkách! :) a právě v Německu vznikla tato legendární multikulturní fotka českého chlapce s řeckými kořeny pojídajícího italské ančovičky. Bylo to tak krásně spontánní, že nám ani nedošlo, že se tím lesem pak budeme muset nějak vrátit. Proto jsme si ve
vagonu koupili jednoho Klostermanna (myslím, že třinácku) a vyrazili. Cestou jsme stopli jedno jediné auto, co jelo a tak jsme se z tama dostali ještě než zapadlo slunce. A večer? Česko!
Tam končí náš volarský příběh. Poslední ráno bez snídaně jsme si nahradili snídaní mezi gigantickými menhiry a odtud vyrazili do Českého Krumlova, kam jsem se už tak dlouho chtěla jet podívat za Mončou a nikdy jsem to neudělala.
Město nám rychle učarovalo. Všude samí vodáci a spousta turistů cizinců, na každém rohu voněl trdelník a procházka po děštěm umytých ulicích byla parádní. Vylezli jsme si na věž a prošli druhý prohlídkový okruh, zahrady a ještě jednou město. Dokonce jsme byli i v zrcadlovém sále a všude na (a do) sebe naráželi. Ani se mi nechtělo odjet, ale měli jsme ten večer domluvený nocleh na kolejích Jihočeské univerzity, tak jsem nechtěla jet moc pozdě. A jak jsme si od toho slibovali.. kolejní noc ;) a zatím to tak vypadalo, že na kolejích zůstali o prázdninách vágusáci a studenti pracující po bárech a podobně, takže jsme měli o společnost na balkóně o půlnoci postaráno. Město nebylo špatné, ale jak jsem pochopila už po cestě do Budějovic, pokud si zvykneš na architekturu jižních Čech příliš rychle, tak už ti pak všechno přijde dost podobné a moc tě to už neuchvátí.
Ale dali jsme si grilované masíčko a pravý domácí Budvar, udělali noční nákup v Tescu a tu jednu noc na kolejích nějak přežili. Tím tedy končí naše legendární pětidenní dovolená, která vůbec nebyla špatná.. ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat