On the road.

 Letošní léto jsem si vážně maximálně užila! Už ani nevím, kdo mi o tom řekl, ale začala jsem hned po státnicích snít o tom, že si koupím ten úžasný lístek Českých drah a procestuju Českou republiku.
Rovnou jsem se zeptala, jestli neexistuje třeba i nějaký lístek na Tour the Europe, ale to prý zatím nevymysleli :) Každopádně z peněz, které jsem dostala k narozeninám od babičky Andělky, jsem
si koupila lístek s plánem, že pocestuju leda tak posledních 14 dní,

 do kterých nám vlastně ještě vstoupilo to Slovensko a zkrouhlo to na pouhých 10.
Původně jsem chtěla jezdit sama, ale pak jsem si říkala, že s někým to bude zaručeně větší zábava.. a pak přišla ta otázka s kým? Kdo přes léto není na brigádě a má čas si udělat na 10 dní čas? Napadla mě akorát Karolínka, které se ten nápad hrozně zamlouval :)

A co bylo nejhorší zjištění? Byla jsem v republice na tak málo místech, že si budu muset jó rozmyslet, kam teda vlastně pojedu. Sedly jsme si jeden den s Kájou pod obraz, ale moc jsme toho nevykutily. Ona chtěla na Sněžku a do Varů a já hlavně na Mácháč a do Plzně - prostě to směrovat spíše na území Čech.

Ze Slovenska jsme se vrátili v pondělí večer a já pořád nevěděla, kdy teda pojedeme, protože Kája si původně naivně myslela, že budeme vyjíždět z Krnova, což by bylo tak trochu nemožné, když tam vede cesta leda tak na Olomouc.. Takže než se rozmyslela, co a jak, nechtěla jsem marnit čas a na první výlet jsem vyrazila sama 21. 8. do Doksů s cílem Máchova jezera a Bezdězu. Cestou jsem si naivně myslela, že se stavím ještě do Nymburka a Mladé Boleslavi, ale bohužel jsem si to posrala v Bakově nad Jizerou, ze kterého jsem šla nakonec pěšky do Boleslavi a z tama dojela půlnočním vlakem do Brna.

 Po tomto menším šílenství, kdy se mi už aji vybil mobil při bloudění bezdězskými lesy jsem se rozhodla nechat druhý den v Peřinčině režii. Vymyslela, že pojedeme do Rožnova pod Radhoštěm, což se mi moc nelíbilo (bláhově jsem si myslela, že tam s Peťou pojedeme na podzim na prodloužený víkend), ale náhoda tomu asi chtěla, že se Karolínka nevyznala ve svém zápise vlaků a po dvou hodinách strávených v Olomouci snídaní v mekáči a ranní procházkou zjistila, že vlak na Valmez nám už vlastně dávno odjel. Měla jsem záložní plán Kroměříž a Zlín, protože už je to tak dobrých 7 let, co jsem v těchto krásných městech nebyla. Jo a v ten den, 22. srpna, se taky našim sousedům narodil maličký ukrajinský Bohdánek!

 Pak byl pátek a Kája si musela něco zařídit doma a moje z prvního dne zničené, puchýřové nohy si taky zasloužily den odpočinku. Ale pak jsem usoudila, že mě to doma samotnou nebaví a když jsem se pěkně vyspala, sedla jsem o půl 12 na vlak a jela spontánně do milovaného Znojma.

 Další den, kdy měla pro změnu narozeniny Klárka, byl asi náš společný nejočekávanější výlet do Karlových Varů. Počasí bylo pořád hrozně krásné a navíc jsme měly domluvené přespání u Kájiných příbuzných v Chomutově, takže i když jsme ráno vstávaly brzo, čekala nás večer teplá večeře a měkká postel. Další den však měla Kájinka rodinnou oslavu a já musela taky zpátky, protože mě v pondělí čekalo vytahování stehů na chirurgii.

 Domů jsme dojely každá sólo, já se ještě stavovala v Brně pro dárky a vzala to domů po dlouhé době přes Ostravu, což byla velmi milá změna.

 No ale pak se to stalo! Karolínka zjistila v neděli večer, že má za týden zkoušku z portugalštiny, na kterou se zatím ještě nezačala učit. Tak z toho vyplynulo, že už budu jezdit sama, že se ke mně řidá maximálně na výlet do Prahy na výstavu Alfonze Muchy.

 V pondělí jsem se rychle sebrala a jela směr Pardubice za Klárkou, která se zrovna učila na státnice, ale stejně zarebelila a jela se mnou na výlet do Hradce a pak mi taky udělala výborného průvodce Pardubicemi i s přespáním. No a pak následoval takový nejnabušenější den - den, kdy měla narozeniny Leontýnka.

 To jsem si udělala výlet do Nymburka, Kutné Hory a zakončila to v Havlíčkově Brodě a Lípě u Kátě ve zvěřinci. A večer zase hurá po dlouhé době na chvíli za Pepinkem. Myslela jsem si teda, jak zase ráno někam pofičím, ale celý den odporně pršelo, a tak jsme zůstali s Peťou v Brně.. :)

 V den, kdy Klaris dělala státnice, 29. 8., jsem podnikla snad nejdelší cestu a to do Domažlic za Vlastíkem. Cestou jsem si prošla Plzeň, koupila pivko a zmrzlinu a užila si Chodsko z trochu jiné stránky s tím nejlepším průvodcem. Od Vlastíka k Lucce do Příbrami a na Strž na literární procházku po stopách Karla Čapka. Celý výlet jsem po noci ve Višňové ukončila v Praze na tolik očekávané výstavě, kde jsem se konečně potkala i s Kájou.

 A to nejlepší na konec? Zjistila jsem, že 10 dní nestačí, takže příští léto to rozhodně zopakuju, nejspíš teda asi sama nebo ve větší skupině než dva.. však uvidíme :)
Jo a Kája tu zkoušku udělala!

Slovensko.

 Bylo to tak. Peťova babička Tonička jezdí už několik let spolu s tetou Věrkou na Slovensko za svou neteří. Vždycky nám pak vyprávěla historky z ubytování, které má ta neteř pronajaté a ve kterém pomáhají vařit a nebo vymýšlet program pro všemožné skupinky, co se tam jezdí ubytovat. Od katolických dětí až po ajťáky z Prahy. Vždycky se mi ty její vyprávění líbila a letos přišel Peťa sám od sebe s návrhem, že bychom tam mohli jet letos s nima, když už máme to auto, tak tam babičky aspoň rovnou zavezem. Naplánovali jsme si to na čtyři sprnové dny, že to bude tak akorát s tím, že pojedeme někam k Topolčiankám nebo kamsi. Cesta byla parádní, zastavili jsme se ještě na oběd k babiččiné sestře žijící v nedaleké vesnici a večer už dojeli do Skýcova. Ubytování, připomínající stavby z brutální komunistické éry bylo pěkně na kopečku mezi poly střežené vlčákem Nestorem.

 Přivítali nás naprosto královsky, on vlastně celý ten pobyt byl dost královský :) Bydleli jsme tam jako VIP hosté s tím, že jsme se pořád vnucovali, že bychom tam jako s něčím pomohli nebo tak, ale nedostali jsme k tomu moc příležitost, a tak jsme výletovali. První den jsme se prošli na nedalekou zříceninu Hrušov skrze louku plnou asi milionem kobylek. Další den pak autem do Partyzánského na koupaliště, protože byla šílená vedra, akorát jsem se nemohla kvůli těm debilním stehům pořádně potápět, a tak jsme se spíš jen tak váleli.. teda do doby než Peťa chytl křeč do krku. Ach, ty jeho uzliny!

 Nejlepší a současně taky nejhorší na celém pobytu byla skutečnost, že se právě v tom týdnu konaly hody. Což znamenalo nepřetžitý příval všemožných slovenských dobrůtek od rána až do půlnoci plus jsme měli k dispozici pípu s pivem a kofolou, tak to dopadlo tak, že jsem při odjezdu vážila o 4 kila více! Ale zase jsme viděli nefalšovaný vesnický zápas cupkajících fotbalistů a poslechli si Skýcovanku.

Poslední den jsme podnikli výlet do Topolčianek, kde jsme ve sklípku nakoupili vína a prošli se v zámeckých zahradách. A večer jak jinak než basketbalový zápas a pívo se zákuskama :)