Nechápu, že jsem se k tomu nedostala dřív. Aneb jak mi jeden nešťastný páteční večer Toltékové otevřeli oči. Ono nás to taky patřičně dlouho děsilo, ten audiomateriál, který se spustil pokaždé po nastartování auta a my s mamkou nechápaly, co to taťka zase poslouchá za ezoterické nesmysly. Ale pokud si to člověk pustí souvisle a od začátku, myslím, že mu to začně hodně rychle dávat smysl. Ono vlastně dobře, že k tomu došlo - v družině to bylo ten den hotové peklo a doma na mě vrčel pes, takže ideální půda k vyklíčení obrovské květiny jako důkazu mé neschopnosti. V tom jsem si vzala černou barvu a šla konečně domalovávat rybičky v koupelně, ano, ty rybičky, co jsem měla už dva roky rozdělané (samozřejmě jsem je ani teď nedodělala, nemůžu vědět, kdy je zase budu potřebovat :))No ale o co jde. Je to tak jednoduché a mně při tom uvědomění spadl obrovský kámen z hlavy? Ani ne tak ze srdce, srdce bylo většinou v pohodě. Asi spíše z hlavy - najednou jakoby zázrakem odešl takový ten jed, jedové myšlenky (samozřejmě, že ne všechny, nebyl to žádný stav nirvany - pořád jsou věci, které zůstaly, ale většina je pryč).
