Moudivláček.

Zašla jsem si díky Sabči a se Sabčou na Koloniál v rámci Bonjour Brno. Procházely jsme jeden stánek za druhým a já si záměrně vzala jen pár peněz, protože jsem věděla, že budu v pokušení. Po koupi čili horčice a smrdutého sýra parmezánového typu jsem si zasteskla, že nejsem Francouz nebo větší labužníček. A pak jsem uviděla tuhle krásu - paní, která rozebírá hodinky a dělá z nich šperky.

Sobotní obědy.

Co nejvíc miluju na těch víkendech, kdy zůstávám v Brně? Že si můžu konečně uvařit a najíst se teplého jídla v době oběda. A taky využít toho, že tu není Peťa a udělat si špenát nebo třeba nudle s mákem.

Velikonoční jarmark a další srandičky s dětičkama.

Je to neuvěřitelné, ale už jsem tam dva a půl měsíce a jsem tedy téměř v polovině své pracovní smlouvy. Utíká to rychle a utíká to zase dobře - každý den je jiný, každý den se směju, nadávám a zase směju. Občas někoho škrtím, ale to se pak smějeme všichni. Vždyť jsou to jen děti, ne?

Babička na hnilišti.

Je to absurdní, ale asi se to může stát. Babička, která žije v Krnově téměř 50 let (nebo více?) nám tvrdila, že nikdy nebyla na starém hliništi. Tak co bychom to byli za vnoučata, kdybychom s ní nepodnikli dobrodružnou výpravu k polským hranicím. A příště na Mohylu!

Leontýnka.

Jak říkají staré a moudré ženy, jsou to právě děti, na kterých vidíme, jak sami stárneme. A něco na tom bude, Leontýnce už táhne na dva roky a v břiše se pomalu dotváří malá Aninka. Teto, pojď, já si sednu na plastovou židličku a ty se budeš koukat, jak pěkně sedím. A to ještě nevěděla, že ji dám na hlavu koš na prádlo.

Muffiny kam se podíváš.

Moje sestra je nejlepší! Ježíšek nám nadělil silikonové formičky z Tchiba a tím nám dal impuls k tomu, abychom si postupně dokoupily i zdobičky a začaly experimentovat. První várka našich upgradovaných muffinů byla zcela fenomenální a neodolatelná a inspirativní, že jsme si řekly, že bychom se tím snad i mohly někdy levobočně živit - Tera bude mít stejně tu svou restauraci a já jako učitelka s půlúvazkem a sociální pracovnice v domově důchodců si taky ráda přivydělám nějakou tu kačku.

Magnolie.

Můj nejmilovanější strom rozkvetl už i v Krnově. Viděly jsme se s Klárkou asi zase po měsíci a zase to bylo nadmíru skvělé. Jak sama řekla, že jsme teď na takové stejné vlně - šťastné, studující, zamilované, pracující a jarní :*

První letošní mojito.

Máme teď krásnou novou fasádu! Ale fakt nádhernou - je to až k nevíře co pár plechovek barvy zmůže se starým domem. A k novému kabátku samozřejmě nové parapety, na které se už dá i něco postavit - a proč né rovnou mojito že ano. Ještěže mám tak skvělé sousedy, kteří podporují náš balkónový život.

První letošní frapé na umělém trávníku.

To bylo jedno super sobotní odpoledne. Teda vlastně i celý den - mám ráda, když ráno o víkendu vstanu v době, kdy většina lidí ještě pochrupkává a bruslím si kolem řeky úplně sama. Odpoledne jsme šly se Sabčou fotit ulici - Opavskou (která však v Brně nedosahuje zdaleka takové slávy a prestiže jako v Krnově a tvoří ji zhruba tři domy a dohromady jedna cedulka). Nějak to vyplynulo ze situace, že jsme si zašly i na jedno pivko do zahrádky a následně na jedno domácí frapíčko s polárkovým dortem.

První letošní válečka v trávě.

Jak je teď venku šílené a aprílové počasí, bylo před 14 dny naopak letní. Slunce žhlo, tráva se zelenala a květiny voněly. Tráva na fotografii moc zelená není, protože jsme zrovna na procházce na Kamenném vrchu - prý, že koniklece kvetou nejvíc na přelomu března a dubna, ale v tomto suchém jaru se stalo, že se objevily už na Pepinkovy narozeniny.

Koukám, jak ten čas letí.

Jsem obluda. Hrozně mě mrzí, že tento blog poslední dobou tak zeje prázdnotou a doslova pustne. Děje se toho hodně, čas pracujícího člověka hrozně frčí. Pondělí se nějak přežije, středa, to už je takový malý pátek a pak už je vlastně i ten pátek. Ale co. Venku je krásně jaro, já teď zase po roce čtu Kunderu a mám chuť psát. Psát krátké věty. Dokonce i čas s Bertem hrozně letí. Prvopočáteční věty o tom, že jsem si vzala velké psí sousto a že pět měsíců je pět měsíců už pomalu střídají dotazy o tom, zda pak s Peťou nebudeme mít syndrom prázdného hnízda a nepořídíme si taky jednoho. Psa samozřejmě. Což vůbec nehrozí, přece jen je to velký životní závazek a plány na letní prázdniny se pomalu dorýsovávají.