Post bez obrázku.

Tak se to stalo. Možná, že se to mělo stát dřív, možná se to stát nemělo, ale jak zpívá Tomáš ničeho nelituj, život, co máš je tvůj, žij a měj rád co je. Člověk se musí rozhodovat, musí se rozvíjet, stávat se stále lepším člověkem a tohle už delší čas nikam nevedlo. K velkému zlomu uvědomění mi pomohl horolezec na škole v přírodě, považujme to tedy za osudové setkání, které mělo přijít a přišlo v ten správný moment. Dobré ovoce se musí konzervovat a tyhle hrušky už pomalu ohnívaly a začaly chytat plíseň. Najednou vám dojde, že čím dýl s někým jste, tím více se mu odcizujete. Všechno už zaběhlo do předem vybudovaných kolejí, které jsem si sama dláždila a vlak přijížděl do stanice pořád ve stejnou dobu, občas se objevila malá změna, ale pořád to postrádalo dynamiku. Přehoupla jsem se do nového životního období a zjistila, že bych chtěla být svobodná, že chci znovu najít ten kompas, který jsem ztratila, jít zase chvíli svojí cestou a dostat se do dalšího bodu. Vše záleží na komunikaci, na definování svých představ, cílů a snů a bohužel s Peťou tohle už dál nebylo možné. Vím, že už nenajdu hodnějšího chlapce, který mě bude mít tak rád a se kterým se tak nasměju, ale současně přemýšlím nad tím, co všechno můžu najít támhle za kopcem, když se nebudu bát nasadit klobouk, batoh a vyrazit... a hledat. Hledat někoho, pro koho budu kuřátkem, norskou princeznou nebo někým dalším. Bude to chtít odvahu a kuráž, ale hlavně úsměv, protože s ním je hned každý hned krásnější... a taky není kam spěchat. Mám ještě dost času zapařit a následně najít svého na kytaru hrajícího majitele vinného sklípku.