Okurka-máta-limetka.

To nové Frisco aspiruje na to, aby bylo mým nejoblíbenějším. Nejen, že má o tolik voltů navrch, ale není zdaleka takový sladký cucek jako můj dříve milovaný rybíz. Ale aji kdyby to byl největší patok šlo o tu společnost holky naší vesnické. Je to smutné, člověk občas spočítá, jak čas letí a jaktože má její dítě už dva a půl roku a jaktože už bydlí v domě a je pořád tak krásná! A do toho všeho nám hrálo Yesterday a my zpívaly a pozorovaly hvězdy a najednou se dostaly tam, kde jsme dlouho nebyly aneb toto je začátek dlouhých a legendárních sedánků u křížku.

Perks a tak.

Přečetla jsem svou první anglickou knihu a jsem na sebe patřičně pyšná. Teda ona to byla vlastně asi druhá, ale story about little mole tady nechci moc vytahovat. Každopádně jsem se pomalu a jistě dala zase na knihy - mým hlavním středobodem čtenářského vesmíru jsou momentálně knihy k diplomce, ale v rámci prokrastinace se mi daří číst i bestcelery jako je Perks, teď jsem si půjčila Hvězdy nám nepřály, mám v plánu dát si Analfabetku a do toho všeho poslouchám audioknihy od Nesba. Je ze mě samotářské intelektuální děvče, které půjde brzy za strejdou na oční, aby jí předepsal nové dioptrie. Ach, ten podzim!

Čím víc.

Čím víc času trávím u počítače, tím víc mě bolí oči. Sice je pravdou, že pomalu a jistě zúročuji svou schopnost rychlopsaní (i když jsme bohužel došli jen do půlky učebnice, takže používám čtyři prsty), ale můj styl pořád nedosahuje nějakých vysokých kvalit. A bohužel asi ani nedosáhne - budu se muset spokojit s tím psaním knížek pro děti až budu mít více času (Příběhy pejska Gina a podobné bestcelery již brzy na pultech obchodu). Možná už za rok. Kdo ví. Je teď taková ta správně nejistá životní etapa, kterou paralelně prožívám i s Terou, která pomalu vyšiluje z blížící se maturity. Je to sranda, jak jsou ta měřítka důležitosti s odstupem času proměnlivá. Ale některé věci zůstanou pořád stejné - třeba jako fakt, že babiččina koprovka bude vždycky ta nejlepší! Zvláště poté, co si úspěšně vyšlapete Praděd a vidíte první letošní sníh. Sněholed spíš. Ale byl to sníh, protože s ledem se nedá koulovat a že jsme se s mamkou pořádně koulovaly. Byly to asi ty nejlepší podzimní prázdniny, které si pamatuju!

Ale možná to taky bude tím, že mám poslední dobou takové trochu zatmění, kdy si toho moc nepamatuju.

Něco, co se nestává každý den.

Tak si tu to zapíšu, do svého virutálního deníku, abych se jednou mohla potěšit tím, co jsem udělala. Jednoho krásného úterního rána v září jsem jela šalinou šestkou poprvé domlouvat praxi na Slovaňák - potřást si rukou se svou pančelkou a tak celkově domluvit nějaké organizační věci. Jela jsem v šatech jen se složkou a vím, že bylo docela pěkné počasí, když si vedle mě na České přisedl pěkný mladík. Zrovna na ulici volební propagátoři něco rozdávali a já se jen tak ze zvědavosti zeptala spolucestujícího jestli už zase rozdávají koblihy nebo co a jeho odpověď sorry, I don't understand you zapříčinila dalších 15 minut anglické konverzace plné úsměvů atd. kdy máte takový ten pocit.. mmm něco jako z Before midnight, že cestujete s člověkem, se kterým budete litovat toho, že musíte vystoupit. A já se svojí složkou vystoupila a zamávala mu a pak jsem vytěžila z jediné informace, co jsem o něm měla, a to že chodí hrát squash do Ivanovic. A tak jsem tam další týden jela a nechala na recepci vzkaz (jak romantické to gesto) s tím, že nemám co ztratit a je to vlastně docela pěkné - kdo kdy hledal chlapce z šaliny? Navíc cizince že ano. A tak se stalo, že se z jednoho vzkazu stalo pár smsek a jeden pěkný večer s lahváči na Petrově, kde jsem si uvědomila, že vlastně vůbec neumím anglicky a možná bych s tím mohla taky začít něco dělat. Protože kolikrát se vám poštěstí potkat někoho takového a pak litujete každé fráze, kterou nedokážete přeložit. Každopádně - i když z tohoto milého příbehu přece jen nic nevzešlo, tak to bude jedna z mých romantických historek o tom, kterak jsem udělala něco, co lidé nedělají každý den :)