Tak si tu to zapíšu, do svého virutálního deníku, abych se jednou mohla potěšit tím, co jsem udělala. Jednoho krásného úterního rána v září jsem jela šalinou šestkou poprvé domlouvat praxi na Slovaňák - potřást si rukou se svou pančelkou a tak celkově domluvit nějaké organizační věci. Jela jsem v šatech jen se složkou a vím, že bylo docela pěkné počasí, když si vedle mě na České přisedl pěkný mladík. Zrovna na ulici volební propagátoři něco rozdávali a já se jen tak ze zvědavosti zeptala spolucestujícího jestli už zase rozdávají koblihy nebo co a jeho odpověď sorry, I don't understand you zapříčinila dalších 15 minut anglické konverzace plné úsměvů atd. kdy máte takový ten pocit.. mmm něco jako z Before midnight, že cestujete s člověkem, se kterým budete litovat toho, že musíte vystoupit. A já se svojí složkou vystoupila a zamávala mu a pak jsem vytěžila z jediné informace, co jsem o něm měla, a to že chodí hrát squash do Ivanovic. A tak jsem tam další týden jela a nechala na recepci vzkaz (jak romantické to gesto) s tím, že nemám co ztratit a je to vlastně docela pěkné - kdo kdy hledal chlapce z šaliny? Navíc cizince že ano. A tak se stalo, že se z jednoho vzkazu stalo pár smsek a jeden pěkný večer s lahváči na Petrově, kde jsem si uvědomila, že vlastně vůbec neumím anglicky a možná bych s tím mohla taky začít něco dělat. Protože kolikrát se vám poštěstí potkat někoho takového a pak litujete každé fráze, kterou nedokážete přeložit. Každopádně - i když z tohoto milého příbehu přece jen nic nevzešlo, tak to bude jedna z mých romantických historek o tom, kterak jsem udělala něco, co lidé nedělají každý den :)
Žádné komentáře:
Okomentovat