1. sádra

Dáme tu takovou milou verzi týden poté. Nemá smysl si tu ukazovat rozpárané nohy a pak si pořád dokola připomínat, jaké to bylo. Bylo to rychlé. Jela jsem z práce na koloběžce, ve žlutých silonkách (které pan rentgenář nazval tuze avantgardními - asi nikdy nestudoval na fildě) a takové krásné barevné sukýnce a těšila jsem se z toho krásného horkého dne, protože večer jsme měli s Pepinkem dělat francouzské brambory a já jela k zelináři dokoupit více domácích brambor, aby to mělo grády. Myšlenka, že bych mohla spadnout, mě napadla, ale pak jsem si říkala, že to je přece blbost, že moje koloběžka má dost velkou duši. A asi ne no.
Najela jsem na šalinové koleje na Masarykové a najednou jsem zjistila, že mě pálí loket a že bych se asi měla zvednout, ale ono to nešlo, tak jsem začala mňoukat, protože jsem si uvědomila bolest a najednou tam bylo hrozně moc milých lidí, kteří mi zavolali sanitku a mluvili se mnou a celou dobu mě uklidňovali (teda až na tu jednu paní, co si na ten kotník pořád chtěla sáhnout). Kotník náhle připomínal druhé koleno, tak jsem zavolala Pepinkovi, že tam čekají policajti, aby si někdo vyzvedl moji koloběžku a já jsem jela, teda vlastně dohoukala, do úrazovky. Kluci ze sanitky mi říkali, že to bohužel nebude žádný velký zážitek, protože je to fakt kousíček. Rozstřihli mi silonky, dali všelijaké kamily, rentgenovali a sledovali a mně to najednou všechno došlo. Takové to, jak se ti promítne tvůj život, tak se mi promítlo moje následující léto. Začala jsem plakat a dostala jsem od rentgenáře s velkou propiskou asi 10 kapesníků. Pak přišel takový světlovlasý doktor, co vypadal jak anděl, až do momentu, kdy uchopil moji nohu a narval kosti zpátky tam, kam patří. Ozvalo se velké filmové křupnutí, po němž následoval maximálně blažený pocit. Popsala bych to jako... jako koupání v bázenu plném šlehačky! Pak mi to sádrovali a byli vlastně hrozně rádi, že mám ukrutný hlad i žízeň, protože jsem byla tak akorát zralá na operaci. Vyslíkli mě a já jsem si uvědomila, že bych se jinak hrozně ošívala, že na mě kouká tisíc lidí, ale v ten moment mi bylo všechno tak nějak jedno.
Pánové doktoři ze sálu vtipkovali a ujistili mě o své šílenosti. Někteří z nich vypadali tak o rok starší než já, ale doktor, který se mi pak přiznal, že držel šroubovák byl fakt fešák.
Celý život jsem se těšila, až mě dají do narkózy a teď můžu říct, ž to je teda pěkně na hovno. Nejen, že mě z toho bolela hlava a pak i dlouho v krku, ale já jsem se vzbudila s hysterickým pláčem a plna strachu a bylo to vlastně asi moje nejhorší probuzení :(
Naštěstí mě všechny drogy tak utlumily mozek, že při sundání kopýtka první den a pohledu na šílené stehy na své noze a na nohu plnou krve mi nějak ani nebylo špatně. Spíše než pocit nechutenství u mě nastala velká fascinace tím, že se mi něco takového stalo. A pak už následoval den plný láskyplných hovorů, zpráv a návštěv, díky kterým mé srdce pookřálo a naprosto zapomnělo, že je v nemocnici! Až teda s večerní bolestí, na kterou mi sestra odpověděla, že to mám z toho, jak jsem tady měla tolik návštěv. No jo, kruté nemocniční zařízení, o kterém ani moc nechci psát, protože bych na něj radši zapomněla. Stejně jsem byla nadrogovaná a statečná, jednou jsem si dokonce odhopskala za Luckou do postele zahrát karty.. :) ale teď jsem už doma a sžírají mě různé myšlenky. Hrozně ráda spím, protože ve snu zapomenu na všechno a jen si tak běhám po venku a hopskám v trávě!