Boyhood.

Chlapectví. Přemýšlela jsem, jak by se teda řekla ta holčičí verze. Děvčenství? Ono to slovo možná neexistuje opodstatněně. Možná, že je to proto, že holky by tam celou dobu jančely, pak by prožívaly kluky a vnímaly svět tak trochu zkresleně. Ohohó, teď jsem si naběhla na nejednu feministickou facku.
Chlapectví mě oslovilo. Nejen tím, že jsem stále nechápala, jak sehnali staršího herce tak neskutečně podobného tomu malému klukovi.. až pak když jsem se dočetla, že to byl dvanáctiletý projekt režiséra mých oblíbených filmů Před úsvitem a dál, tak mi to všechno docvaklo. Je v tom velká časosběrná síla, která vytvoří pocit, že jste součástí prostého příběhu, v němž dokážete nalézt mnoho paralel se svým vlastním životem. Poetika toho díla tkví v jeho obyčejnosti, v neobyčejné obyčejnosti lidského života.

Neboj se!

A co mám na své práci ze všeho nejradši? Nejen, že mě naplňuje radostí tím, jak děti spontánně vyprávějí postřehy z okolního světa a nebojí se prozradit kdejaké tajemství nebo přiznat svou chybu. Nejlepší je to, že oni se nebojí snít.

Zajímalo by mě, jaké výsledky by přinesly kresby dospělých. Kdyby seděla třída dospělých a já jim rozdala tyto papíry, s čím by mi je vrátili? Aspoň polovina z nich by odpověděla, že neumí kreslit a sen o letu do vesmíru by byl raritou.

Týden kávy v plném proudu.

Moje kraví konvička dělá to nejlepší kapučíno s poctivou pěnou!

Týden kávy a den seniorů.

1. říjen je mezinárodní den kávy a současně také mezinárodním dnem seniorů. Toto spojení mi okamžitě asociovalo momentku z léta, na níž je zachycená naše krásná babička Andělka, která se tak nerada fotí, při vychutnávání své odpolední kávy. Ta fotografie mě inspirovala k tomu, oslavit tento den příští rok trochu lépe, iniciativněji!

Naštvali mě.

Jsem naštvaná na všechny ty srance, co se točí kolem uprchlíků. Jsem teď na nemocenské, protože jsem přechodila nachlazení a hrála si na hrdinu tak dlouho, až mi nemoc vlezla do očí. Tak jsem aspoň poučená, že tohle už příště nechci a hrdiny dál dělat nebudu. Kdybych nebyla nemocná (nebo teda spíš v tom vězení jakým je nemocenská), nejspíš bych se šla projít na Hády. Ještě jsme tam s Peťou nebyli a všichni víme, že tyhle končiny jsou na podzim nejkrásnější a je taky někdy potřeba vypadnout pryč z centra. Na druhé straně, kdybych nebyla nemocná, nemohla bych hlídat Berta, aby mohla Kačka odjet do Srbska. Napekla jsem další krabici ovesných sušenek, tak snad přijdou vhod. Dnes mě však rozlítila fotka kolující internetem. Slečna drží hladovku, aby dostala kapesné jako uprchlíci. Cože? To jako vážně? Vážně by ráda dostala peníze za to, že musí opustit domov, svou rodinu a přátelé?
Analogicky jsem si to přirovnala ke své zlomené noze a své šikovné pojistce. Vážně by mi někdo záviděl a chtěl by si zlomit nohu, aby nemusel do práce, dostával nemocenskou, byl zahrnován láskou a péčí a k tomu pár desítek tisíc navrch?
Štve mě, že si lidé neváží toho, co mají. Toho, že mohou se svým životem dělat v podstatě co chtějí, sami se rozhodnout a někam směřovat. Neuvědomují si, že někteří lidé nemají cíl a jsou rádi za každý další den. Myslím, že by slečna mohla sbalit batůžek a dát si stopa k srbským hranicím, možná by pak mluvila jinak.