Rok 2-16.

Velmi dlouho jsem na svůj blog nepsala. Možná je to jeden z důsledků skutečnosti poslední doby - nemám čas na to, co bych chtěla dělat, protože mám pocit, že musím dělat něco smysluplnějšího, starý dobrý začarovaný problém s časem. Připadám si unavená a hýbu se pomalu, přitom bych se chtěla vyspat a naučit se polebedit. No jo, je tu zkrátka spousta rozporů a já stojím u propasti novoroční procházky na Šelenburk a přemýšlím, jak to udělat, abych nespadla dolů do té hluboké díry pode mnou. Mezitím, co tam postávám v zimě a pomalu začíná sněžit, jedno dítě za druhým postupně přeskakují propast - ať už v náručí rodiče nebo zcela sami.
A já tak stojím a říkám si, co mi sakra brání skočit. Proč se nemůžu odhodlat... a když už se rozhodnu, otřepu a vykročím, tak se na posledním kamínku zastavím a nemůžu dál. Zkouším to stále znovu a neúspěšně. Peťa mě povzbuzuje a natahuje ruku, aby mi pomohl. Ale ani to nestačí - až když přijde týpek, který se mě snaží (jakože) shodit dolů, chytám se Peti a ten malý krok přes propast udělám. Co z toho plyne? Rok 2016 je rokem plným výzev a nových začátků. Je pomalu na čase nechat za sebou tu jednu hroudu študáckého života a přesunout se na tu druhou, i když to bude chtít pořádnou dávku odhodlání. Takže nezbývá než chytit se nabízené ruky, zavřít oči a jít.