První půlrok v družině jsem byla fakt krapet otrávená. Nebyla to pro mě práce, ani brigáda, vlastně spíš taková výplň volného odpoledne, o které jsem si myslela, že nebude mít žádné sáhodlouhé trvání. Děti mi sály krev, škola v přírodě byla jednou velkou zkušeností (jak se říkává), ale pak najednou malí prvňáčci, úplní bobši, kteří právě vypadli ze školky a jejich největším životním snem bylo jít do školy s velkou aktovkou a stát se školáky. Za ty dva roky mi přirostli k srdci snad úplně všichni! Nakonec se karta obrátila a já se do práce každý den těšila, často to mezi vším tím lítáním mezi fakultami byla i moje nejoblíbenější část dne. Děti moje zlaté mi budou opravdu moc chybět! Byly to ty nejlepší děti, co jsem mohla mít. Tak jsme si na to i patřičně připili!
Žádné komentáře:
Okomentovat