Sedím tu a říkám si, že to snad ani není možné kolikrát jsem si během té doby, co jsem tu nepsala, chtěla psát. Sednout si se sklenkou vína, zapnout si nějakou milou hudbu (a jelikož má můj nový pracovní notebook - yes, mám pracovní notebook! malou paměť, nezbývá než pouštět si hudbu z youtube, což jsem nikdy moc neměla ráda, nakonec jsem zjistila, že nejraději poslouchám hudbu v autě - už ani nevím, kdy jsem měla naposledy na uších sluchátka, ale o tom zase příště, moje mysl je plná myšlenek)... milou hudbu, že? Milou hudbu, natáhnout nožky a lebedit si v županu. Jo jo. A pak jsou tu takové ty nepatrné detaily, které tu situaci ani tak nějak neničí, spíše bych řekla, že ji umocňují. Lebedím si v pokoji 3x4 metry a nad hlavou mi visí dvě kola. Když si vzpomenu, jak jsem se jich první noc, co jsem pod nimi spala, bála, tak se mi chce smát. Je to už tak dávno. Tak dávno, co jsme na bytě shodili první zeď.
Celá tady ta událost s bytem mě naučila hledat na věcech dobré stránky a jak řekla jedna postava v tom seriálu, na který se teď koukám: Pokud ti život nabídne citrony, zkus z nich udělat limonádu.
Ale co je hlavní, všechno tohle by nešlo, kdybych po boku neměla tak skvělého a milujího člověka, jakým je Peťa. Až v těchto posledních měsících konečně plně doceňuju, jaký poklad v něm mám a že ne nadarmo je mou skálou. A co je žůžo? V tomto malém pokoji, jehož centrem jsou dvě k sobě sražené postele o různé měkkosti a jedna papírová krabice s oblečením, tak pak je tu i kasio (Ježíšek mi ho opravdu donesl, takže jsem musela být nejhodnější), na které oba moc rádi hrajeme a které posouvá hranice našich hudebních možností pořád dál a dál. Žije se nám krásně, máme nádherný život - i když teď v posledních dnech trochu pracovnější než je u nás dvou zvyklé, tak každý den stojí za to!
Žádné komentáře:
Okomentovat