Vopejkačka a buřty v 10 stupních.

Na Peťových narozeninách je zcela jedinečné a unikátní, že ačkoli jsou stále ve stejnou dobu, je pokaždé naprosto odlišné počasí. Jednou chumelí, pak jdeš jen v tričku a letos pěkně foukalo. Zapili jsme to v pátek večer s Terou u Tesaře a ráno byli domluvení, že vyrazíme s Kájou a Dárou na tradiční pochod Drahanskou vrchovinou. Dali jsme si okruh z Rousínova vedoucí poli a lesy, celou dobu mi byla kosa, půlku cesty mluvili o kolech. Ale co bylo skvělé bylo to lokální pivo, chleba s cibulí a v závěru i špekání v lese. Při návratu zpátky do Rousínova vysvitlo slunce a ještě se udělalo krásně... vypadá to, že máme novou narozeninovou tradici.

Sestry jak se patří.

Tradičně jsme byli letos na Krrr! Doufám, že nám to ještě dlouho vydrží.. posedět několik hodin v kině a popíjet pivo a kafe v provizorním bufetu. Čekali jsme na Interstellar a mezitím testovali nachmelenost opic. Pak Suelin a její ajfik začali testovat kompatibilitu našich vzájemných genů.

V neděli jsme si pak zašli na Posledního akčního hrdinu, což mi jen potvrdilo, že miluju filmy s Arnoldem!

Macocha 2'16.

Letos jsme po nějakém čase opět vyrazili na Macochu. Tentokrát mě Peťa zlákal tím, že mají v práci celoodpruženou dámskou testovačku. Na to přece nelze říct ne. Cyklovýlet do Moravského krasu ale bylo trochu větší sousto než jsem čekala. Přece jen mé tělo téměř rok pořádně nic nedělalo a bylo dost šetřeno. Je na čase to trochu rozšlapat a hlavně překonat strach, abych si tu odpruženost potom užila, jak se patří a frčela si z kopce šedesátkou jako ten borec přede mnou.

Pelíšek.

Když jsem si loni zlomila nohu, měla jsem dost času. Dost času na odpočiněk, dost času na přemýšlení a taky dost peněz, které jsem nemohla utratit jinak než na internetu. Tak jsem se nějak proklikala k hithitu a jednoho dne podpořila tento projekt na kočičí umisťovací kavárnu. Kočičáci vypadali opravdu spokojeně a já s cheesecakem a lattém rovněž.

První letošní pivko venku.

Tohle pivo bylo zcela kuriózní. Vypito ve výborné společnosti krásné a inteligentní ženy, venku bylo počasí jen na tílko a my se kochaly pohledem na hladinu Prýglu. No ale proč ta kuriozita - kupovaly jsme pívo nahoře ve stánku. Pane, dáváte pívo i do kelímku? Přikývl. Vysypala jsem tedy své poslední drobné a akorát to naskládala na pultík, když se na mě pán usmál svými žlutými zuby s dotazem a ten zbytek je kde? Soudě podle mého nechápavého výrazu mě brzy odkázal k ceníku. Kelímek, dvě koruny. Pane, vy jste ale podnikatel!

Rostou.

Začaly růst a začalo se jim dařit. Mamka se sama divila, že to není možné, že právě já mám nějaké květiny kromě kaktusů nebo těch nezničitelných ikeových kousků. A helemese. Lukáškova orchidej vypustila nový šlaušek.

Sladké markonky zaslouženě zapité oříškovým magistrem.

Tak už je to za námi, lásko má. Mám z toho obrovskou radost a zpětně nechápu, že jsem to opravdu dokázala. Povedlo se mi dostudovat školu, kterou jsem si v podstatě udělala celou sama. První uzavřené dálkové studium. On ten magistr už stejně není taková legrace, tak mi ta dálka zas tak moc nevadila. Má hráškově zelené diplomka byla v pondělí obhájena a v pátek mě na chodbě plné filozofů hledících nemilosrdně za tenkým sklem ze všech stran čekala finální show. V podstatě druhá ústní zkouška za celé studium, ale nejspíš úplně nejlepší zkouška, kterou si pamatuju. Bylo to přátelské, bylo to plné zajímavých postřehů a já měla jako vždy obrovské štěstí. Ale prý to nemusí být nutně štěstí, prý se ty věci takhle prostě mohou dít. Své eso v rukávu ohledně pudlech pana Schopenhauera jsem nakonec ani nestihla vytáhnout.
Dozvěděla jsem se, co má Platon společného s Moravským náměstím a taky to, že bych neměla prodávat zajíce v pytli, ale právě krásný pozlacený pytel a neprozrazovat na sebe více, než je nutné.
Udělali jsme to všichni. Zapadli jsme do Falku na buržoázní gaučík a s absinthem v ruce polemizovali o tom, kterž filozof má lepší knír. Za mě Marx!

Autíčko pro psi a děti budoucnosti.

 Peťa chce auto. Peťa miluje Áňu. Áňa má Janču. Janča má Zdenála. Zdenál prodává auta. Auta z bazaru. Peťa chce auto.

To byl ve zkratce krátký a napínavý příběh posledních měsíců. Bavíme se o tom dlouho, s autem je opravdu více legrace a více svobody. Peťovy podmínky byly jednostranné. Chci takové auto, aby se tam vlezlo kolo. Mé požadavky byly skromnější, mně stačilo, když se mi to auto bude aspoň trochu líbit. Nakonec jsme se rozhodovali mezi Touranem a Oktávkou - velkými auty. Nakonec vyhrál Turi. Tak hurá hurá vyloupit banku a jdeme na to, ať už můžeme jezdit.

My, divadelníci.

Letošní předplatné mě opravdu baví. Je to asi mnohem lepší chodit s někým, než sám. Tak jsem ráda, že jsem na to přišla a začala chodit se svýma nejmilejšíma. Máme krásnou tradici, když jdeme na činohru, zakotvíme to poté (v případě tříhodinových her i o přestávce) naproti U Karla na jedno nebo tři a když jsme byli na muzikále, tak jsme většinou spěchali domů nebo šli k Vlkovi.
Prostě kultůra. A baví nás to!

Zuzanka má 25!

Sue už měla taky 25. Je to šílené, jak to letí. Říkala jsem jí, že 25 je vlastně mnohem lepší než 24. Člověk se už přehupuje do další velké třetiny koláče svého života a může ho začít dělat podle sebe. Momentálně je to totiž jaký si to uděláš, takový to máš. Začínáš jet na svý triko, a tak jsme si spolu koupily kočičí triko s nápisem Buď jiný, i když to třeba nebude vždycky jednoduché.

Miluju svoji práci!

Já je mám zkrátka ráda! Co ráda, miluju je. Vyšušňala jsem si je za ten rok a půl pěkně k obrazu svému a přesně vím, co na koho platí. O Vánocích jsem si uvědomila, jak rádi mají oni mě. Kolik krásných dárků mi dali a jak mě pořád ňuňají a jak se chovají, když vidí, že jsem smutná. Prostě, co vložíš, to se ti vrátí. Milionkrát. Jako bonus však v čisté dětské podobě.
Momentálně můžu s jistotou říct, že tyto děti mi budou vážně chybět.
Už mě čekají poslední čtyři dny ranního vstávání, protože jsem se tak nějak rozhodla dát výpověď z asistenta a nechat si vychovatele. Bude to souviset s mou vnitřní dichotomií... dělám to ráda, ale zjistila jsem, že potřebuju peníze a že mi to požírá moc času a pokud má být čas peníze, tak v tomto případě to vůbec neplatilo. Takže od pondělka povinně ranní káva a skořicový uzel v pekárně a pěkně s úsměvem, protože kdoví, kdy si to vyučování zase užiju. Pískání v tělocviku, hra na klavír v hudebce nebo improvizovaná hodina angličtiny. Ach. Je na čase se posunout dál. A taky se ráno trochu vyspat, ať mám sílu konečně doklepat to, co jsem kdysi dávno s chutí začala a co momentálně tak bytostně nenávidím.

Krásy letošní zimy

 Tato zima se opravdu povedla. Až je mi líto, že nemám v pořádku nohu, abych aspoň jeden víkend vyrazila na lyže - však už ani nevím, jestli bych to uměla. Co jsem si však neodpustila bylo vyrazit na tradiční sáňkovačku s naším Bártem. Prkno jsem letos nevytahovala, i když se kočky činily a na zahradě nemáme ani jeden krtinec, nechala jsem prkno letos u ledu. Po první jízdě na sáňkách jsem protrhla řití již zteřelé posezení, takže mi pak zbytek odpoledne nezbývalo než jezdit na dřevě. I tak jsme si to ale s Bártem parádně užili!


Stejnou krásou oplývá také město Brno, které mi připravilo krásné ranní procházky plné dobrodružného šlapání ve sněhu. Parádně jsem si to pak užila ve dne s dětma, když jsme šli stavět sněhuláky nebo se koulovat (ačkoli jsme to měli oficiálně zakázané) a krásné byly také procházky z práce, když se pomalu snášely vločky na kabát.

Rok 2-16.

Velmi dlouho jsem na svůj blog nepsala. Možná je to jeden z důsledků skutečnosti poslední doby - nemám čas na to, co bych chtěla dělat, protože mám pocit, že musím dělat něco smysluplnějšího, starý dobrý začarovaný problém s časem. Připadám si unavená a hýbu se pomalu, přitom bych se chtěla vyspat a naučit se polebedit. No jo, je tu zkrátka spousta rozporů a já stojím u propasti novoroční procházky na Šelenburk a přemýšlím, jak to udělat, abych nespadla dolů do té hluboké díry pode mnou. Mezitím, co tam postávám v zimě a pomalu začíná sněžit, jedno dítě za druhým postupně přeskakují propast - ať už v náručí rodiče nebo zcela sami.
A já tak stojím a říkám si, co mi sakra brání skočit. Proč se nemůžu odhodlat... a když už se rozhodnu, otřepu a vykročím, tak se na posledním kamínku zastavím a nemůžu dál. Zkouším to stále znovu a neúspěšně. Peťa mě povzbuzuje a natahuje ruku, aby mi pomohl. Ale ani to nestačí - až když přijde týpek, který se mě snaží (jakože) shodit dolů, chytám se Peti a ten malý krok přes propast udělám. Co z toho plyne? Rok 2016 je rokem plným výzev a nových začátků. Je pomalu na čase nechat za sebou tu jednu hroudu študáckého života a přesunout se na tu druhou, i když to bude chtít pořádnou dávku odhodlání. Takže nezbývá než chytit se nabízené ruky, zavřít oči a jít.