Čtyři dohody.

Nechápu, že jsem se k tomu nedostala dřív. Aneb jak mi jeden nešťastný páteční večer Toltékové otevřeli oči. Ono nás to taky patřičně dlouho děsilo, ten audiomateriál, který se spustil pokaždé po nastartování auta a my s mamkou nechápaly, co to taťka zase poslouchá za ezoterické nesmysly. Ale pokud si to člověk pustí souvisle a od začátku, myslím, že mu to začně hodně rychle dávat smysl. Ono vlastně dobře, že k tomu došlo - v družině to bylo ten den hotové peklo a doma na mě vrčel pes, takže ideální půda k vyklíčení obrovské květiny jako důkazu mé neschopnosti. V tom jsem si vzala černou barvu a šla konečně domalovávat rybičky v koupelně, ano, ty rybičky, co jsem měla už dva roky rozdělané (samozřejmě jsem je ani teď nedodělala, nemůžu vědět, kdy je zase budu potřebovat :))
No ale o co jde. Je to tak jednoduché a mně při tom uvědomění spadl obrovský kámen z hlavy? Ani ne tak ze srdce, srdce bylo většinou v pohodě. Asi spíše z hlavy - najednou jakoby zázrakem odešl takový ten jed, jedové myšlenky (samozřejmě, že ne všechny, nebyl to žádný stav nirvany - pořád jsou věci, které zůstaly, ale většina je pryč).

Nehřeště slovem

Neberte si nic osobně

Nevytvářejte si žádné domněnky

Vždy dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete

V sobotu ráno se mi stala velmi zvláštní věc - dala jsem si kávu s tím správným člověkem v ten správný čas, jinak nevím, jak to nazvat. Teda až na to, že já si kávu nedala, já si dala něco mnohem lepšího.

Oskar.

Dneska v noci se předávají Oskaři a já si i letos (stejně jako každý rok) odřeknu a koukat se na ně nebudu (osobně doufám, že se mi to někdy opravdu povede). Zítra mám přednášku (sice to zní.. přednášku, ale tahle je s povinnou docházkou) na půl 8 a od těch dob, co máme pana psa to znamená, spolu s vydatnou snídaní a sprchou, budíček asi někdy na šestou. A zas tak moc je nežeru. Když si to tak uvědomím, viděla jsem ze všech těch nominovaných akorát tak Vlka. A že jsme na něj tehdy šli dobře spontánně - ten den, v pondělí, hrozně pršelo a mě napadlo jít do kina - a hele, dávají Vlka, film, ze kterého je každý nadšený. Ale abychom ještě chytli dobrá sedadla, šli jsme na promítání začínající o půl 10, což je v mém případě rychlousínajícího člověka velká výzva. Ovšem s tímto filmem ani nešlo zamhouřit oči.

Ztraceni.

Začali jsme se s Peťou koukat na Ztracené. Přemýšlím, jak jsme k tomu došli... asi se to stalo tím, že byl opravdu hnusný a sychravý listopad, který mě donutil začít přemýšlet o nějakém seriálu, na který bychom se spolu přes zimu začali koukat (předtím jsme zkoušeli akorát Takovou normální rodinku, ale už nás to pak taky nějak moc nebralo, takže to chtělo něco, co na sebe bude navazovat a co už má nějaký konec). Došli jsme na staré dobré Ztracené, jeden z těch prvních seriálů, který frčel ve velkém. Něco mi zůstalo ve vzpomínkách (třeba to, jak je Sojer pěkný chlap), ale většinu jsem zapomněla, tak se stejně pořád dokola divím :) A už otevřeli poklop!

Radši se ani neptejte.

Tak jsme s Pepinkem oslavili Bártíčkovi sedmé narozeniny ve velkém stylu. Celou dobu to pro mě bylo překvapení (protože ani sám Peťa nevěděl, kam to vlastně bude :)) místo naší první výroční večeře. A že jsme si dali do nosu! Šli jsme do restaurace, kde místo rybiček v akvárku vysely sušící se kravské kýty a kde na každém stole najdete legendu kravího masa (která mi stejně při výběru nepomohla), ale dala jsem si svůj (první) nejlepší stejk! mňam mňam mňam.

Bez práce nejsou koláče.

Jak jsem měla poslední dobou takovou větší pauzu s psaním, zapomněla jsem zmínit svých posledních pár měsíců s hledáním práce. Poslala jsem spoustu životopisů na různá zajímavá místa a nakonec z toho klaplo pár zajímavých historek a zážitků :) Už od října vypomáhám za Pavlínku v družině a i když mě pak na konci před Vánocemi děcka pěkně pily krev, na nový rok jsou zase jako andělé (možná za to můžou ty nové tablety od Ježíška). Do toho jsem vyzkoušela asi tři směny v čajovně, kdy jsem roznášela uhlíky a připravovala dýmky. Peníze jsem dostala na ruku, a tak jsme to šli vždycky hnedka spláchnout :)) ale co mi ta práce nejvíc dala? Zjistila jsem, kde prodávají pita chleba na výrobu výborných domácích pit s olivama ;) Nejlepší, co mě mohlo potkat je úklid u Jandů, tam budu asi hodně dlouho tipuju.. tak dlouho, jak jen budu v Brně. Jednou jsem si na idnesu přečetla, že činnost, která udělá člověka nejvíce šťastným je hned po sexu dobrovolnictví. A ejhle! Našla jsem nabídku dobrovolničení ve fairtradovém obchůdku na Pekařské, kde si hovím, vařím kávy a pomáhám dobré věci (http://pribehzbozi.nazemi.cz/). A na nový rok jsem se porozhlížela dál a našla jednorázovou inventuru v Bauhausu (moji první inventuru!!!), kde se mi překvapivě líbilo. Po spočítání prvního regálu, který jsem mimochodem udělala asi špatně, protože mi moc nevysvětlili, co jsou to ty eany, si me odhytl takový fešáček s přístrojem podobným velké kalkulačce, dal mi červený fix a zapisovala jsem pozice, které on napípal :) takže jsem se vyhnula předčasnému kafkovskému výletu do zahrady. A teď v pondělí jdu zkusit pracovat v tiskárně.. tak jsem zvědavá, jak to půjde :) Každopádně se mi to líbí, jsem spokojená!

Rodinka.

Tak jsme se zase po půl roce sešli. Tentokrát zase v Ostravě, kde teta nachystala výbornou hostinu, babička dovezla zbytky cukroví, Klárka upekla kuře alá babička Andělka... No bylo to zkrátka fajn se zase se všemi vidět. Zvlášť když nám byla po 100 letech představena bratrancova přítelkyně a já konečně slyšela Sofinku mluvit.

Žížalky.

Tera, naše dokonalá kadeřnice, si objednala tyto parádní natáčky, které vypadají jako barevné hady. A jak vypadá mamka s nima na hlavě? Jako chiméra nebo hydra.

Vejce s vejcetem.

Neznám snad nikoho, kdo by měl tak stejného sourozence jako je můj chlapec a má snacha (Niki má pořád trochu binec v rodinných vztazích).

Brno.

Tak jsme včera slavili poprvé Silvestr v Brně. Byl to náš s Pepinkem dohromady čtvrtý Silvestr, ale jeho první v životě bez džedájových petardiček. A jak dopadl? Řekla bych, že výborně! Udělali jsme chlebíčky a všelijaké dobrůtky, grilovali!, koupili piva, rum a vodku, měli návštěvu, šli na návštěvu, šli na kravák a pak trsali v Mersey. Paráda!

Lípa.

Byla jsem u Kátě v Lípě. Bylo to vlastně tak, že si musela vybrat dovolenou a pozvala mě, protože jsme se vlastně viděly tak akorát v létě na jedno odpoledne tak po 100 letech. Konečně byl čas na to se pořádně projít se psama, vyzkoušet moje nové zimní boty, poznat zblízka stinné stránky jejího malého psa a taky si pořádně zapařit ve vesnickém stylu. Zamilovala jsem si Vysočinu, tam je tak krásně, že by mi vůbec nevadilo tam někdy bydlet.. :) v nějaké malé vesničce kousek od Lípy a chodit za tetou Káťou na kávu do jejího domečku s topením na zahradě.

Hody.

Byli jsme s Káťou a s Lukášem u pana Koudelky na rybích hodech.. mmm a že to bylo pošmáknutí. Objednali jsme si všechno, co měli v nabídce, zapíjeli to vínem a pak jen celý večer vydýchávali plné břucha. Ach jak já miluju hody!

Na druhou stranu (v pominutí s tím momentálním stavem sobotního rána) přetrvává dlouhodobá spokojenost. I když se mi teď podařilo přijít o asi nejlepší pracovní příležitost jen proto, že jsem u sebe tento týden neměla mobil, který jsem si poprvé v životě nechala na stole v Branticích. Ale mám se fajn, dělám práci, co mě baví, chodím do školy, kde se těším na děcka a ve volném čase si pěkně užívám.. :) a do toho všeho jsem zase nehorázně zamilovaná!

Mopslíci.

Je mi teď trochu nanic. Snažím se se všemi vycházet, nikoho nepodrážet a mít se prostě fajn a pak si přečtu nějakou takovou kravinu, která je jako hřebík do rakve. A to má potom člověk o to větší chuť chytnout toho malého uchrochtaného mopse a pořádně se s ním pomazlit.