A příběh o tom, jak jsem hledala záchod

Ráno jsem vypila doma mátový čaj, pak ještě u Krupinských zimní, ale při tom dlouhém čekání a sezení na sice pohodlných, však už od pohledu nepřitažlivých béžových křeslech, jsem dostala chuť na čokoládu a sežřala před testy čokoládku z kolekce co mi dal pro uklidnění kulatý. Čekalo nás tam hodně a i když už to mělo začít, pořád nikdo nešel. Vytáhla jsem si z tašky "auto mužů z Kobry 11" a sporťáka a začala si jezdit po stehnech, zkoušela parkovat a couvat. Nabídla jsem čokoládu i mému "spolutestujícímu", který ji odmítl ještě dřív než jsme zjistili, že je téměř rozteklá. Ono asi to teplo s stres nepůsobí dobře na stabilní vzhled čokoládové kolekce nacházející se v kapse riflí.
Ráno jsem si nestihla vypucovat boty, aby se blyštily, tak možná tohle je příčina toho všeho. Testy jsem si prošla třikrát a přesně jsem věděla, které otázky nevím, a ve kterých bych mohla udělat chybu, spočítala si body, jestli mi to vyjde a s klidným svědomím odklikla "DOKONČENO" a juhu. 44 a potřebná hranice ke splnění téhle části byla 43, takže jo.. byla jsem ráda, že to tak dopadlo a samozřejmě si připadám trošku hloupě, když všichni moji spolužáci měly jako správné děti z gymnázia plný počet bodů, ale v celé testovací místnosti byl můj výsledek nejlepší, tak jsem na sebe byla přiměřeně pyšná. A že vločka je symbol pro náledí a ne sníh není zas tak strašné.. Zima je tak i tak a nebezpečí je jen o kousek horší.
Pak přišlo čekání na techniku, tak jsem si skočila do Bily pro plechovku coca-coly a měla tak dobrou náladu, že jsem vzala i jednu pro "spolutestujícího", který do sebe mezitím valil jednu cigaretu za druhou.
Udělala jsem na něj oči jestli by nemohl jít první, že si ještě aspoň přečtu techniku, se kterou jsem začala včera večer. Četla jsem si tam své výpisy z Rosťovy knihy a kolem furt chodili a odcházeli lidi ven a zase zpátky do těch nepohledných křesel.
Po asi 20 minutách se mi začalo chtít opravdu svinsky na záchod, ale při pokusu vypáčit kliku u dámských toalet jsem si všimla, že je tam přilepený nápis, ať si laskavě vylezu do prvního patra a na přepážce si vyzvednu klíč. Nabídla se mi tedy otázka, jak vypadá správná přepážka? O patro výš byla jen dlouhá chodba plná nástěnek s veřejnými ohlášeními a nikde žádní lidi. Tak jsem vyšla ven okolo partičky kouřících, nervózních, snad budoucích řidičů a utíkala směrem k Bille, že si zajdu někam na záchod. Všechny hospody klasicky zavřené, tak jsem došla až ke Slonovi a tam je našla. Pěkný příběh ne? :)