A poslední příběh o tom, jak jsem mluvila snad nejpotišeji ve svém životě

"Tak si otevřete motor."
"Prosím?"
"Motor si otevřte říkám."
Vyděšený pohled na učitele postávajícího u vchodu k úřadu. Kurva, kurva, kurva. To bylo tak jediné co mi šlo hlavou. Ke komisaři přikráčela stará zmatená paní, která se ptala na cestu k nádraží a pořád nedokázala pochopit, co ji komisař říká. Ta paní byla můj anděl strážný a zároveň i nástroj k tomu, jak nevyletět u techniky.
"Zatáhnětě tam nalevo," zašeptal učitel, jako by se snad bál komisaře.
"Kde nalevo?"
"Tam víc."
"No víte paní, půjdete tady rovně a pak zahnete doleva a rovně dojdete až na nádraží."
"Jo, tady nalevo, mám to."
... chvilku zabralo zvedání a zajišťování kapoty.
"Copak jste nebyla na technice?"
"Aničko, přece jsme si to u vás ukazovali."
Vážně? Možná to byla nějaká jiná Anička, protože tady tahle, která jen stála a měla hnusné vlasy, protože si je ráno nechtěla umýt, o ničem nevěděla.
"Jak je možné, že to nevíte?"
"Hm... jsem to asi zapomněla."
"Prosím vás, to vykládejte někomu jinému."
"Vytáhněte si dvě kartičky."
"ABS a ta druhá přivázání vlečného lana."
"Chcete čas na rozmyšlenou?"
K čemu.. mluvila jsem, co jsem si vzpomněla a když přišla chvilka, kdy se mě ptal na otázky, které nebyli moc obsažené v té otázce a byly povětšinou v testech, tak jsem si nebyla moc jistá a bála se odpovědět.
"Prosím vás, mluvte nahlas. Já vás neslyším."
"30 krát 30 cm jsem říkala."