životní sny

Dneska jsem seděla ve výtvarce u stolu s Terou a dětmi jejího věku, dvěma hochy. U dalších stolů pak už jen seděly malé uječené holky a vedle v ateliéru maturantky. Matlala jsem si svoje rádobyumění, které prý barevně připomíná muzeum moderního umění v Paříži a poslouchala rozhovory toho hocha, který byl podle všeho rád, že ho někdo poslouchá. Miluje vlaky. Nadevše. Říkám mu jestli chce být nádražák, tak mi s důrazem podotknul, že ajznboňák prosím. Ať si laskavě nepletu pojmy. A mě se to původně moc líbilo a říkala jsem si jak je fajn, když má člověk životní sen, ale asi po půl hodině poučování, co je to teževé a né teževe, jak nesprávně vyslovuji, jsem byla ráda, že jsem ještě před dvěma měsíci nevěděla, čím chci být. Chci být cestovatel a poslouchat hudbu.