Umakart.

Zítra si sice jdu koupit lístek na Priessnitz, ale Umakart jsou taková srdcová záležitost! Asi jako Bombers. Takže každé nové CD způsobí velký plesot srdce. Proto doporučuju Vlky u dvěří v tomto ošklivém podzimním sychravu.

Butter.

Dobře ujetý film. Už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy koukala na podobný, takže proto to tu musím zmínit. Na filmy koukáme dost často, asi taky tím, že mě zatím pořádně žádný neanimovaný seriál současnosti (kromě Modern family) nedostal. Ale tohle? Tohle byl prostě jeden z těch filmů, které jsem měla ráda na gymplu. A pardon, film, kde má Hugh Jackman kovbojský klobouk ani špatný být nemůže! :)

První zápočet. Teda snad.

Dneska jsem konečně udělala nějaký postup v ukončení toho nepřekonatelného zkouškového. Nejhorší na tom vše vždycky je, jak se jednomu nechce. Ale zmákla jsem počítače, sice zase s odřenýma ušima, ale na to, jak jsem u toho panikařila to vlastně ani tak špatné nebylo. Takže za odměnu večerní irish a příjemné nic nedělání.. :) a přemýšlení o tom co bude.

Nemožno nenapsat.

Dneska, den po mých 24. zplozeninách jsme podruhé v historii vyhráli salátovou mísu. Nejvíc to samozřejmě baštila mamka, ale já na 90% koukala s ní (kromě těch 10% co jsme s Terou a babičkou sledovali taťku hrajícího na bau v divadle). Škoda jen, že jsem neviděla ty dramatické konce, ale toho budou ještě plné tytrubky a hlavně spousta archivních záběrů, které se budou pouštět až do konce tenisových dní.

Nedotknutelní.

Tak jsem se tento měsíc dostala podruhé do kina, tentokrát na rande s mou jednou z mých nejkrásnějších kamarádek, která i kdyby měla hovno na hlavě je stále nejkrásnější ze všech. Poprvé jsem se taky dostala do kavárny nad Dobrovským a dala si výborný tvarohový štrůdl. A film? O můj bože! tohle bylo zase něco skvělého. Takhle jsem se už dlouho nezasmála a současně nedojala. Mám pocit, že tohle kouzlo by americký film jen s těží vykouzlil! V-Y-Ň-I-kající!

Bloncka.

Juchu, juchu! Tak se mi po dlouhé době podařilo opět navrátit k původní barvě vlasů, teda je to běh na dlouhou trať, ale už to pomalu dorůstá a odrůstá. Juchu! A jinak? Blondýny se mají prostě líp, takže.. mám se fajn a je mi skvěle.

Sex v Brně.

Teda nevím, nikdy jsem ten seriál neviděla (ostuda), ale holky říkaly, že to tam tak nějak chodí. Čtyři kočičky, co jen tak chodí a všechno jim vychází. A tak se stalo, že jsme v neděli s Ha a Míšou a Kájinkou vyrazily na její voucher na hambáče. Mmm a hranolky! A daly jsme si pivka, které za nás na baru zatáhl neznámý muž. Cesta zpátky domů byla příjemná, díkybohu jsme nepotkaly automat na červy!

Dopis Ježíškovi.

Dneska jsem oficiálně napsala dopis Ježíškovi, tak uvidíme co z toho vyleze :) teď když koukám na tu fotku s mega dárkem jsem si vzpomněla, jak jsme takhle dostaly s Terou Simíky - v gigantické krabici plné dalších krabic a novin ležely ti simíci! Ach to byla pařba pařeb. Takže všichni hurá do Ikeji, abyste si ten dar s radostí také potěžkali :)

košilka.

Tohle je přesně ta košilka, kterou si představuju od Nohavici. Sundej si košilku lásko moje je přesně tahle úžasná košilka, o které s Karolínkou smýšlíme velice pěkně, protože jsme si ji ještě ani jedna nezkusily. A přiznejme si, že v abstraktní rovině je vždycky všechno lepší.. :)

Ve stínu.

Čirou náhodou jsem na internetu objevila nabídku jednoho brněnského kina na promítací pondělky pro studenty a důchodce za 50. A jelikož jsme s Peťou byli za celou tu dobu na rande v kině jen jednou jedinkrát (a to jsem vybrala opravdu působivý němý film z 20. let), bylo třeba to napravit. Šli jsme na Ve stínu, protože.. protože jsem na to byla hrozně moc zvědavá a navíc jsem asi fanda českých filmů, já prostě miluju české filmy! Takže doporučuju, velice poučné, velice mrazivé a působivé.

Podzimní ne/nálada.

Klasika. Myslela jsem si, že se to už nestane, ale je to tu. Ten klasický pocit všepodzimní, jak nestíhám školu, jsem hloupá, neuvažuju logicky a ztrácím přátele.. no ztrácím, spíš už ani moc není co ztrácet. Než abych šla do hospůdky, trávím večery s knihou a nejhorší je, že dělám, že něco dělám a přitom se nic neděje. Damn it!

Héj, kotě!

 Tak se tomu stalo, že babička Tonička si po roce života bez kočky (která se dožila neuvěřitelných 18 nebo 19 let) uvědomila, jak moc je na bytě ticho a přiznala si, že by chtěla nového společníka. Tak jsem se toho ujala a rozhodla se zeptat se.. no a kam já teď chodím? ehm ehm, více méně jen a pořád do školy. Tak jsem se zeptala a Lucka říkala, že teda jó, že krásné malé koťátko mají. Tak jednoho pondělí sedla kočka do přepravky a jela ze Žďáru do Brna, kde s náma bydlela celé 3 dny. A byla to sranda! první noc jsme se vůbec nevyspali, myška všechno, co našla cupovala a když jsme se na to cupování nekoukali, tak se mňoukáním dovolávala naší pozornosti. Uklízeli jsme záchodek, ohřívali mlíčko a já se vyděsila, jak moc to kotě diktuje chod naší domácnosti. Já ho konejšila a mazlila a Peťa divočil. Pfu! a v tom jsem si uvědomila, jak se ještě o nic tak malého nedokážu starat a jak moc malá jsem sama. V pět ráno dalšího dne nasedla kočka do přepravky a poznala kouzlo vlaku a autobusu. Na krutém severu se třepala jak ratlík, ale jakmile se setkala s babičkou, byla to láska na první pohled. Babička ji divočila, mazlila, nakrmila a všechno dovolila. A co je nejlepší? Zářila přitom štěstím jako malá Tonička!

Jak se Krajčo naučil chodit po zdi.

Vyšlo to na sestřin svátek, já si to poprvé poslechla o týden později u Karolínky a od té doby si to tak pěkně broukám. Je to celé takové obchodní, nedávno byl koncert online a už teď jsou vyprodané lístky na koncerty v únoru. Takže? whohooo! Bude se bourat Kajot! I Kadžot!

Románek pro dívky.

Je to směšné, že se k románku pro dívky dostanu až ve 22 letech prostřednictvím povinné četby (při čtení jsem samozřejmě myslela na chlapce, kteří se rozhodli studovat český jazyk a mají to v tom seznamu taky). Masakr! Toto veledílo vyšlo, když mi byly dva roky a jak to tak vypadá, dodnes patří ke skvostům české literatury :D Poučení z toho plynoucí je nejspíš přesvědčit dospívající dívky o tom, jak krása a bohatství není všechno a je lepší si počkat na toho pravého než se vyspat s kdejakým týpkem, otěhotnět a pak si nechat odoperovat vaječníky. Brr. Radko, radši teda fakt počkej až se ti ten Pavel z vojny vrátí.

Dušičky.

Po hrozně dlouhé době jsem se mohla zase kouknout na krnovský hřbitov pěkně z pátého patra paneláku. Byly jsme s mamkou na návštěvě za Terezkou, která roste jako z vody. Teda jako z vody, roste z mlíka a váží už skoro tak jako naše nejtlustší kočka. Je to neuvěřitelné, ale Medvěď někde záhadně přibral a jeho nynější váha se pohybuje okolo 4 kilo. Ale jak řekl Peťa, aspoň máme jistotu, že nemá tasemnici jako někdo. No a letošní dušičky? Plánovali jsme jet do Prostějova, plánovali jsme jít na kolonu a nakonec jsme seděli doma a koukaly na Čtyři slunce. Někdy lidi už nedá dohromady nic jiného než smrt.