A jedna postátnicová.. :)

Tohle je Lucka - můj anděl, který se mnou strávil několik euforických hodin! :) Byla tak hrozně hodná, že na mě ve středu počkala (i když sama dělala státnice v pondělí) a šly jsme spolu pořádně slavit - meníčko a kafičko v emzetkáčku. No a jaké ty státnice vlastně byly? Jelikož jsem šla s děvčaty z hudebky (o kterých jsem nepochybovala, že to budou mít našrocené pozpátku) a s nějakou cizí holkou, jen jsem si tam tak seděla a čekala, než to všechno vypukne. Přišla hrozně mile vypadající paní, starý, opravdu velmi starý profesor z fildy a Nicolas Cage. Smáli se a vše se zdálo být hrozně fajn, až do momentu, kdy jsem si vytáhla svou otázku - divadlo 70. a 80. léta (jestli jsem nějakou otázku odmítala s Pájou dočíst do konce, byla to právě tato!) a po mém rychlém "ne ne ne" to možná i vypadalo, že si budu tahat znova, ale on se jen usmál a řekl, že to zvládnu.. :) nějakým kouzlem jsem vymyslela současné stylistické problémy, ale na to divadlo jsem si prostě nevzpomněla (nebylo na co vzpomínat, když jsem to nečetla), ale protože jsem měla nejlepší komisi na světě, dostala jsem D jako divadlo a pískala si, že už je to za mnou! Takže já a Lucka, dvě z dvanácti!

Jedna předstátnicová.

Mně se tak líbila ta víra všech kolem, jakože už máš jedny státnice, tak ty druhé pro tebe budou hračka nebo víme, že jsi šikovná. Muhaha, takovéto promluvy vždy potěší, ale abych odbourala nějaký zbytečný stres a předešla situaci z předvečera státnic v září loňského roku, vytáhl mě Pepinek na pivo dolů do galerie a předtím jsem ještě strávila pěkné chvíle s ukrajinskými děvčaty, které na mě během odpoledne klepaly asi desetkrát, aby se zeptaly, kdy přijdu, aby mi daly nabídku, že se na mě budou koukat, jak se učím, aby mi daly talisman pro štěstí a aby mi popřály dobrou noc (tolik návštěv jako v ten den jsem neměla snad měsíc :D). Takže jsem se pokusila nestresovat. Státnice z češtiny byly 15. 5. (den před položením základního kamene Národního divadla v roce 1868 - takové údaje jsou přece důležité) v 8 ráno, což bylo fajn - můj vnitřní budík a taky paprsky slunce mě probraly v 5 ráno, v 6 jsem si dala sprchu a pokus o snídani, ze které byl nakonec jen čaj, který šel taky těžko vypít.. no a o půl osmé hurá do školy.

Učení.

 Jak jsem pořád povídala, že se jako musím učit a tak, tak to samozřejmě většinu času připomínalo spíše tupé zírání do kvanta papírů, co se všude válely - po zemi, po stole.. divím se, že některé z nich nelevitovaly kolem mé hlavy. Rozhodla jsem se proto pro radikální změnu - učit se s někým. S někým inteligentním a cílevědomým - učit se s Pájou. Jela jsem tedy velmi naslepo do Holešova, kde jsem ve svém předstátnicovém období strávila asi 12 dní (12 skvělých dní), jen ty poslední byly vskutku drtící. Musím říct, že tak jsem se snad nikdy neučila. Když jsem se pak vrátila za

Pepinkem do Brna, čekala na mě kártdórka, jahody a frapé. Já mám prostě toho nejlepšího chlapce na celém světě!

Majáles.

Konečně jsme se taky dočkali toliko očekávaného Majálesu, na který jsme měli lístky snad od Vánoc. Chvilku jsem panikařila, aby se mi ten termín nekryl se státnicema, ale nakonec to všechno pěkně vyšlo a já zvládla obé. Vyrazili jsme s Peťou včas, ať se můžem pořádně porozhlídnout po areálu, který byl šupa bomba! Velký, prostorný, spousta stejdžů, skvělé kapely a ucházející pivo. Ale co bylo stejně nejkrásnější? Kryštofy! To bude ta životní láska..

Čarodějnice.

Musím se pochlubit. Poprvé v životě jsem se spoluúčastnila tvorby novinové čarodějnice, která posléze vzplála na oslavu dne čarodějnic. Byli jsme s Peťou pozváni na zahradu k Lucce a Adamovi. Výlet to byl vskutku znamenitý, Pepinek má nový mobil a vlastně poprvé jsme opíkali v Brně :) a já objevila kouzlo černohorské patnáctky.

20!

Je to neuvěřitelné, ale už i moje malá milá Karolínka má dvacet. Je to šílenost.. jak říkají moudré staré ženy - jak ten čas letí poznáme zaručeně na dětech - a něco na tom bude. Kája roste do krásy a inteligence, tak se v tomto případě není čeho obávat :)

Balkon.

To je tak, když otevřu ráno oči a odhrnu závěsy, aby do pokoje vstooupilo slunce a místo slunce a klasického go fuck yourself spatřím muže slaňujícího cestu.

Prvomájovka v dubnu.

Tak se nám to letos tak sešlo, že jsme spolu na prvního máje nebyli, protože musel být Pepinek v práci (to je ten krutý život pracujících). Všechno jsme si proto nahradili už asi týden předem procházkou do Wilsonova lesa, pokračující na kosatcovou louku (na které byly už všechny kosatce odkvetlé a nebo spálené sluncem) a zakončenou prvním letošním brněnským grilováním.

Lulu.

Jestli budu v budoucnu bydlet v bytě, tak si pořídím přesně takovouhle úžasnou kočku. Huňatá, nádherná a prostě svá.