Nejlepší párty.

Teřiny osmnáctiny byly zaručeně nejlepší párty, které jsme se mohli všichni dočkat. Toliko girland, výborného jídla, milých lidí a dobré nálady v Branticích na jednom místě snad ještě nebylo.

Krev.

Nejsem nula, ale A. Dokonce A plus, to je fajn. Bylo to skvělé rozhodnutí. Aspoň jsem po dlouhé době večer předtím nepila, pěkně se vyspala a podnikla bohulibou činnost. Ten den, vlastně půl roku do Štědrého dne, jsem poprvé slyšela, že mám krásný krevní obraz a zdravé srdce, abych ho následně večer zlomila někomu jinému.

Post bez obrázku.

Tak se to stalo. Možná, že se to mělo stát dřív, možná se to stát nemělo, ale jak zpívá Tomáš ničeho nelituj, život, co máš je tvůj, žij a měj rád co je. Člověk se musí rozhodovat, musí se rozvíjet, stávat se stále lepším člověkem a tohle už delší čas nikam nevedlo. K velkému zlomu uvědomění mi pomohl horolezec na škole v přírodě, považujme to tedy za osudové setkání, které mělo přijít a přišlo v ten správný moment. Dobré ovoce se musí konzervovat a tyhle hrušky už pomalu ohnívaly a začaly chytat plíseň. Najednou vám dojde, že čím dýl s někým jste, tím více se mu odcizujete. Všechno už zaběhlo do předem vybudovaných kolejí, které jsem si sama dláždila a vlak přijížděl do stanice pořád ve stejnou dobu, občas se objevila malá změna, ale pořád to postrádalo dynamiku. Přehoupla jsem se do nového životního období a zjistila, že bych chtěla být svobodná, že chci znovu najít ten kompas, který jsem ztratila, jít zase chvíli svojí cestou a dostat se do dalšího bodu. Vše záleží na komunikaci, na definování svých představ, cílů a snů a bohužel s Peťou tohle už dál nebylo možné. Vím, že už nenajdu hodnějšího chlapce, který mě bude mít tak rád a se kterým se tak nasměju, ale současně přemýšlím nad tím, co všechno můžu najít támhle za kopcem, když se nebudu bát nasadit klobouk, batoh a vyrazit... a hledat. Hledat někoho, pro koho budu kuřátkem, norskou princeznou nebo někým dalším. Bude to chtít odvahu a kuráž, ale hlavně úsměv, protože s ním je hned každý hned krásnější... a taky není kam spěchat. Mám ještě dost času zapařit a následně najít svého na kytaru hrajícího majitele vinného sklípku.

Návštevníci: Bert.

Seděla jsem s Kačenkou na jejím žlutém gauči a pila víno. Vtom se zmínila o tom, že by hrozně ráda jela na Erasmus, že se prostě teď jen tak rychlo rozhodla, že by chtěla udělat nějaký mezník ve svém životě a že tím mezníkem by mohl být třebas Erasmus. Jenže to by neměla mít takový krásný byt, super práci a mazlivého psa. A tak jsme po další skleničce usoudily, že byt se pronajme, práce se opustí a pes se pohlídá. A kdo ho pohlídá? Já přece! A tak se stalo, že jsme na jeden semestr měli pod kuchyňským stolem malého plyšového nájemníka, který si občas utnul, dost se mazlil a vlastně i když jsem na něj občas zanadávala, velmi mi zpříjemňoval celý semestr. Není nad to mít vždy někoho k pomazlení, že ano. Teď je však šťastně zpět v rukou své úžasné paničky, která nám jako poděkování dovezla klobásky a víno.

Ukrajina, moje malá Indie.

Letos se poprvé v životě chystám na Ukrajinu. Pokud je ze mě aspoň zlomek Chlápka, země mi učaruje natolik, že se do ní budu pravidelně vracet. Zlí jazykové sice tvrdí, že mě tam zajmou vojáci, že mě odvedou do války a že se už nevrátím domů. Ale kdeže, není Ukrajina jako Ukrajina aneb končiny Koločavy jsou stále stejně politicky nedotčené jako je pamatoval i starý dobrý Nikola Šuhaj. Tudíž představuju si to jako místo, kde moje duše nalezne klid. Kde nebudu muset nic řešit, kde budu jen chodit, kochat se a rozjímat nikoli nad sklenkou vodky, ale nad hrstí těch jejich vynikajících karamel.

Tak hrozně dlouho jsem tady nepsala, až je mi hanba. Ale ono je to zvláštní - že bych začala více žít a méně psát? Nejsem si tím tak jistá. Spíš jen těchto posledních pár měsíců bylo asi nejzlomovějších za posledních pár let. Došla mi taková ta těžká skutečnost, že věci by nemusely být takové jako jsou (viz moje hnědé oči), začala jsem pracovat, půl roku jsem u sebe měla psa na Erasmu a konečně došlo taky na opravu našeho záchodu. Výborně. Nevím přesně kde začít, ono bude lepší to tak letem světem prolítnout a každému tomuto významnému životnímu mezníku věnovat jeden post.