Zahrádky.

Tak jsme úspěšně zahájili pivní sezónu u našeho milého Tesaře a od té doby klopíme jedno pivko za druhým, protože nikde nechutná tak dobře jako na čerstvém vzduchu.

Děti moje!

Bzzz.

Ono to učení na základní škole, respektive na prvním stupni, má mnoho výhod. Zvláště taková první třída je opředena nenahraditelným kouzlem, kdy se děti toužebně těší do školy a pančelku milují pomalu více než vlastní rodiče (ale jak mě upozornila Ema, tak jen o trošinečku, fakt). Co mě na mé práci baví nejvíce je to, že si díky nim mohu připomenout ty krásné momenty jako je vypadnutí prvního zubu, neštovice, plakání, že jsem pořád ve škole a nebo trucování, když mi někdo vezme hračku. No a krom běžných svačinových úplatků vás může někdy zastihnout i něco trochu většího. Takže nepodceňujme děti, můžou nám toho hodně dát.

Piknik.

Peťa měla převratný nápad. Uspořádala piknik, na který pozvala své přátelé a ti zase vzali své, a tak se vytvořilo lužánecké ležení šesti dek a spousty jídla, které pro mě bylo důležitou přípomínkou něčeho, co jsem v poslední době zatlačovala do pozadí. Drahocennost času stráveného s přáteli s možností na chvíli vypnout od toho kvapu pracovního dne. Byl to takový návrat do studentských let. Takže znovu i zde veřejně vyznávám dík svým rodičům, kteří mi umožnili zažít ta nejlepší léta tím nejlepším způsobem, bez toho aniž bych musela myslet na cokoli jiného, než na to, jak si užít krásu okamžiku.

Děti kamarádů jsou i moji kamarádi.

 Tak jsem si při návštěvě Radimi uvědomila, jak je život člověka naprosto proměněn přítomností dalšího maličkého člověka, který je mu navíc hrozně podobný. Děti jsou prostě boží, já to říkám pořád. To právě v jejich nevinnosti a v jejich zákeřnosti můžeme spatřit dávno zapomenuté. Aneb proč sedět u kávy a plkat o těžkostech života, když lze vzít křídu a kreslit fialové slony na zeď.

Superwoman.

Cha cha. Takhle mě nazvala jedna moje kamarádka, prý superžena. Neřekla bych. Pravdou je, že poslední měsíce toho na svých bedrech nesu více než předtím a jsem za to na sebe patřičně hrdá. Zatím jsem ničeho nenechala, ba naopak jsem si přiložila. I když pravda pravdoucí je taková, že jsem nechala obchůdku, něčeho, co mě poslední rok naplňovalo a hodně bavilo. Avšak přesně v momentě, kdy jsem na obchůdek přestala mít čas, přestal mít on peníze na své financování a již brzy se stane virtuálním eshopem. Takže končí éra nás obou. Další věc, které jsem musela nechat je úklid u Jandů, což mě mrzelo neskutečně, ale cítila jsem, že už šidím nejen je, ale i sama sebe. Sil ubylo, ale hlavně volný čas se stal během týdne velmi vzácnou komoditou, která by se dala vyplácet šafránem. Ale podobně jako s obchůdkem, po panu Jandovi jsem pomalu odešla i já, panda rej. Na druhé straně jsem na konci ledna neodolala nabídce dělat na naší škole asistenta v první třídě. Takže si teď kromě budíků o půl 7 a cest na koloběžce do práce užívám také velké přestávky s jablečnou svačinkou a čokoládkovým vajíčkem. Děti dopo, děti odpo a když se poštěstí, tak i děti večer. Je to sranda, moji přátelé by mohli být mými dětmi. Ale není přeci nic lepšího, než dělat práci, která vás naplňuje a tady to tak nějak cítím.
Současně mě začala naplňovat moje schopnost nezávislosti a samostatnosti. Už mi to všechno klape, je na chleba i na pivo, teď jen nějak šikovně doklepat tu školu a bylo by to všechno parádní.
Budoucnost? Do konce dalšího školního roku bude na chléb a hry, co bude potom, to se uvidí.

Klaris.

Stalo se opět něco skvělého a asi po 3 letech za mnou dojela Klárka. Teda ona tu byla i loni jo, ale to jsme bydleli s Peťou a byli jsme všichni tak nějak víceméně spolu, zatímco teď se nám povedlo zapařit jako za starých dobrých časů... a co je nejlepší? Zjistily jsme, že nám to pořád tak pěkně klape (i když ten londýnský ale byl pěkný fujtajbl, tak měl ten správný páteční říz).

Parys.

Ach. Loni jsem zjistila, že vstupy do pařížských muzeí a kulturních domů jsou volné všem studentům do 25 let. Jasný signál k tomu, že teď nebo nikdy více. A s kým teda letos? S kým jiným než s mojí v té době úspěšnou, pomaturitní (snad i rusovlasou) sestrou! Protože nás letos čeká trochu náročnější konec školního roku, je potřeba se za něj patřičně odměnit. Proto vyrážíme do Paříže, města makronek. Už se nemůžu dočkat, až se po 8 letech povozím na mortmartrovském koni.