Extra-kce.

Tak už to mám za sebou. To. co jsem si od toho slibovala se vlastně uskutečnilo. Cítím se hrozně lehce a opravdu se mi ulevilo. Je to jakoby vám vytáhli velkou třísku z prstu. Narkoza byla vtipná, vzbudila jsem se toužící po mojitu, nabízeli mi ale jen piňakoládu. Vím, že jsem mluvila hrozně pomalu. Jinak ty dva dny mluvila hlavně Hanka, která byla pábitelka první třídy. Bude mi chybět ta polohavací postel a výhled na Hády z pokoje číslo 9 taky nebyl špatný. Snad to byl můj poslední nemocniční festival.

Moje promoce.

Tak jsem si konečně poprvé v životě mohla dopřát promoce! A říkala jsem si, že jsem trubka, že jsem na nich nebyla už dříve. Všichni vás přesvědčujá o tom, že ot je hrozný vopruz, ale mě to přišlo naopak jako moc milá a příjemná životní událost. Až na to, že jsme museli mluvit latinsky a já se celou dobu stresovala tím, abych nezapomněla na sponky a police.
No ale jinak bylo velmi vtipné, jak jsem si to krásně naplánovala na 2 hodiny odpoledne, aby mi paní ze studijního napsala, že to je vlastně v 9 ráno, protože IS nějak nezaregistroval moje přihlášení.

Ale zvládli jsme to! Babička s tetou spaly u nás, tak měly alespoň barvité zážitky. Babička si dávala cigaretky na balkoně a teta zarputile zkracovala šaty mojí prababičky, které jsem si umínila na tu ceremónii vzít. Ráno dorazil můj osobní kadeřník a líčitel líčidel, krásná rudovlasá sestra nesoucí tu nejkrásnější květinu, kterou jsem kdy viděla. Nechte si diplom a dejte mi květinu!
Celá ta ceremonie byla emočně umocněna tím, že jsem diplom dostávala od Rosti, mého milovaného učitele z estetiky, který se při předávání usmál a řekl, že jsme se dlouho neviděli.
Oběd jsme si zcela mafiánsky domluvili U Tesaře, což nám haluzácky klaplo a všem tam moc chutnalo. Venku bylo hnusně, navíc byl pátek a každý tak trochu někam spěchal, tak jsme hrkli kafe a rozjeli se každý domů.
A bylo to krásný! Fakt na to budu dlouho dlouho vzpomínat.. :)

Poslední pizza.

Dlouho jsme s Terou plánovaly návštěvu staré dobré Nostry. Dokud jsem ještě student a když má navíc mendelu takové nanicovaté menzy, tak že vezmu sestru s sebou. Ale ouha, paní přišla při objednávce na to, že vlastně kombinovaní studenti se už nemohou prezenčně stravovat. Možná tam mohla být nějaká možnost dálkového stravování, s dovozem nebo tak něco. Symbolicky jsem měla poslední číslo z bločku, paní na něm udělala hvězdičku, aby byla pizza, když už je teda poslední, opravdu vydařená. Tak sbohem, studentský žaludku!

Pančelka.

Jak mám teď volné dopoledne a zase dlouhá snídaňová rána, veřejně jsem prohlásila, že bych si klidně zaučila, že by se mi hodilo trochu přivydělat na tu budoucí hypotéku. Měla jsem možnost učit páťáky, mojí oblíbenou třídu, se kterou jsem tehdá byla na škole v přírodě. Říkala jsem si proto, kdy jindy než teď si budu moci zaučit s květy na hlavě? Byla jsem proto roztomilá pančelka panenka, protože takovou prostě chceš.

Přišlo jaro.

Každý zaznamenává příchod jara jinak. Pro mě to je poslední tři roky pohled z okna na pasoucí se krávy. Když si vzpomenu na kukuřičné pole, kterým jsem mohla děsit malou Teru, jsou ty krávy vlastně taky docela dobré. Tentokrát pro našeho honáckého psa, zdánlivě připomínajícího malé telátko.

Kájiny promoce.

Tak jsem mohla být na svých druhých promocích. Nebo vlastně třetích, kdybych počítala ty, na kterých jsem byla prenatálně namačkaná v hábitu Palackého univerzity. Deset let zpátky jsme se vypravili na promoce na Karlovu univerzitu a teď jsem si dala Masaryka. Kájinka přísahala, Gino ji čouhal s šatů, já se pyšně tlemila a byla jsem ráda, že jsem mohla konečně někomu koupit květinu v naší ulici.

To je tak, když si lusk hraje na muni.

Děti moje.

Je jaro. A to se prý na dětech projeví nejvíce, jsou pak takoví rozjuchaní a rozjaření. Nemůžu ale říct, že za to můžou jen oni, já jsem taky trochu zlenivěla a nějak se mi ani nechtělo nastavovat to tempo pracovních táborů, tak jsem povolila uzdičku, ale brzo z toho přetekl pohárek a já s kamennou tváří vyhlásila, že si napíšeme diktát, aby se zklidnily. Ono takové diktování  jedné věty druhákům zabere docela dost času, tak jsem po nich chtěla i nějakou zpětnou vazbu.. jak se cítí, jestli se jim to takhle líbí, co si o tom myslí.. jejich odpovědi mě opět rozsekaly a měla jsem co dělat, abych zachovala poker face. Ve vší té změti mého rozčilení pak Radima napadlo, že bychom si mohli lehnout na koberec, zavřít oči a pustit si relaxační hudbu. No nejsou oni skvělí? :)

Vopejkačka a buřty v 10 stupních.

Na Peťových narozeninách je zcela jedinečné a unikátní, že ačkoli jsou stále ve stejnou dobu, je pokaždé naprosto odlišné počasí. Jednou chumelí, pak jdeš jen v tričku a letos pěkně foukalo. Zapili jsme to v pátek večer s Terou u Tesaře a ráno byli domluvení, že vyrazíme s Kájou a Dárou na tradiční pochod Drahanskou vrchovinou. Dali jsme si okruh z Rousínova vedoucí poli a lesy, celou dobu mi byla kosa, půlku cesty mluvili o kolech. Ale co bylo skvělé bylo to lokální pivo, chleba s cibulí a v závěru i špekání v lese. Při návratu zpátky do Rousínova vysvitlo slunce a ještě se udělalo krásně... vypadá to, že máme novou narozeninovou tradici.

Sestry jak se patří.

Tradičně jsme byli letos na Krrr! Doufám, že nám to ještě dlouho vydrží.. posedět několik hodin v kině a popíjet pivo a kafe v provizorním bufetu. Čekali jsme na Interstellar a mezitím testovali nachmelenost opic. Pak Suelin a její ajfik začali testovat kompatibilitu našich vzájemných genů.

V neděli jsme si pak zašli na Posledního akčního hrdinu, což mi jen potvrdilo, že miluju filmy s Arnoldem!

Macocha 2'16.

Letos jsme po nějakém čase opět vyrazili na Macochu. Tentokrát mě Peťa zlákal tím, že mají v práci celoodpruženou dámskou testovačku. Na to přece nelze říct ne. Cyklovýlet do Moravského krasu ale bylo trochu větší sousto než jsem čekala. Přece jen mé tělo téměř rok pořádně nic nedělalo a bylo dost šetřeno. Je na čase to trochu rozšlapat a hlavně překonat strach, abych si tu odpruženost potom užila, jak se patří a frčela si z kopce šedesátkou jako ten borec přede mnou.

Pelíšek.

Když jsem si loni zlomila nohu, měla jsem dost času. Dost času na odpočiněk, dost času na přemýšlení a taky dost peněz, které jsem nemohla utratit jinak než na internetu. Tak jsem se nějak proklikala k hithitu a jednoho dne podpořila tento projekt na kočičí umisťovací kavárnu. Kočičáci vypadali opravdu spokojeně a já s cheesecakem a lattém rovněž.

První letošní pivko venku.

Tohle pivo bylo zcela kuriózní. Vypito ve výborné společnosti krásné a inteligentní ženy, venku bylo počasí jen na tílko a my se kochaly pohledem na hladinu Prýglu. No ale proč ta kuriozita - kupovaly jsme pívo nahoře ve stánku. Pane, dáváte pívo i do kelímku? Přikývl. Vysypala jsem tedy své poslední drobné a akorát to naskládala na pultík, když se na mě pán usmál svými žlutými zuby s dotazem a ten zbytek je kde? Soudě podle mého nechápavého výrazu mě brzy odkázal k ceníku. Kelímek, dvě koruny. Pane, vy jste ale podnikatel!