Když se cítíš jako póvl.

On ten krásný konec školního roku byl v mnoha ohledech dojemný a smutný. Nejsmutnější ale je, že mě po dvou letech čeká léto bez finanční injekce a bez jasné vidiny toho, co budu dělat na konci srpna. Letos je všechno jinak.
Vzhledem k tomu, že rok 2'16 je nejzlomovějším (i když zlámaný byl rok předchozí) rokem v celém mém životě, pokračuje série těchto velkých událostí taky první návštěvou úřadu práce. Vybrala jsem si na to krásné datum, pátek 1. 7., den, kdy dětem začínají prázdniny a na pracák mají chodit jen nově příchozí a nebo pozvaní, což mi zajistilo takovou řekněme v.i.p. společnost.
Po dvou hodinách čekání mě to však dost přestalo bavit. Lidí ubývalo hrozně pomalu a slečnám u stolečku podle všeho docházely nervy a trpělivost, protože tak milé jednání jsem už dlouho neviděla. Ještěže to máme jen na skok, tohle léto nějak přežijeme, bejby!