Novoroční přání

Letos jsem měla jedno malé skromné novoroční přání. Když jsme s Peťou přemýšleli, kde strávíme letošního Silvestra, nominační večer vyhrál Džedáj, který následně 30. odpoledne veřejně oznámil, že má zápal plic a tradiční dělobuchovou párty ruší. Jedno oko nezůstalo suché, ale co naplat, dokonce i Peťa propadl své rýmečce a tak jsme poseděli v Branticích a můj sen vyrazit 1. ledna na Praděd. a pak ho sjet dolů na bobech se rozplynul v silvestrovské mlze. Satisfakčně jsem proto 1. ledna dopoledne vzala auto, naložila Barta a vydala se ho vyvenčit bez vodítka na pole a do lesů na Čakovou, kde je ten nejkrásnější výhled na Praděd, jaký znám. Bartovi se to líbílo, mně samozřejmě taky, ale boby v kufru auta zůstaly nedoceněny, až do předchozího víkendu, kdy jsme se s Darinkou a Kájou vrhli vstříc dobrodružství a vyšlápli si cestu z Karlovy Studánky podél Bílé Opavy.

Dokonce i své zelené boby jsem měla. Krásně jsme se na nich projeli - jedna moje první turbojízda, následně Kájova první turbojízda a pak bobovic úplně poslední šrotojizda. Ty dnešní krámy už nic nevydrží. S bobym jsem se rozloučila a nechala ho opřeného o dřevěnou boudu u lanovky.

Tahle zima se mi prostě líbí! A dává mi naději, že sny se mohou splnit, i když vlastně úplně jinak, než si to člověk na začátku představoval :) Možná ještě líp!

Jak jsme si pošmákly

Co se mi nejvíc líbí na tom, že stárneme? Asi to, že máme tolik peněz, že si můžeme k výročí zajít na baštu ve velkém stylu. A že to byl kurvavelký styl!

Pojďme začít něčím, o čem stojí za to začít zase psát.

Sedím tu a říkám si, že to snad ani není možné kolikrát jsem si během té doby, co jsem tu nepsala, chtěla psát. Sednout si se sklenkou vína, zapnout si nějakou milou hudbu (a jelikož má můj nový pracovní notebook - yes, mám pracovní notebook! malou paměť, nezbývá než pouštět si hudbu z youtube, což jsem nikdy moc neměla ráda, nakonec jsem zjistila, že nejraději poslouchám hudbu v autě - už ani nevím, kdy jsem měla naposledy na uších sluchátka, ale o tom zase příště, moje mysl je plná myšlenek)... milou hudbu, že? Milou hudbu, natáhnout nožky a lebedit si v županu. Jo jo. A pak jsou tu takové ty nepatrné detaily, které tu situaci ani tak nějak neničí, spíše bych řekla, že ji umocňují. Lebedím si v pokoji 3x4 metry a nad hlavou mi visí dvě kola. Když si vzpomenu, jak jsem se jich první noc, co jsem pod nimi spala, bála, tak se mi chce smát. Je to už tak dávno. Tak dávno, co jsme na bytě shodili první zeď.

Celá tady ta událost s bytem mě naučila hledat na věcech dobré stránky a jak řekla jedna postava v tom seriálu, na který se teď koukám: Pokud ti život nabídne citrony, zkus z nich udělat limonádu.

Ale co je hlavní, všechno tohle by nešlo, kdybych po boku neměla tak skvělého a milujího člověka, jakým je Peťa. Až v těchto posledních měsících konečně plně doceňuju, jaký poklad v něm mám a že ne nadarmo je mou skálou. A co je žůžo? V tomto malém pokoji, jehož centrem jsou dvě k sobě sražené postele o různé měkkosti a jedna papírová krabice s oblečením, tak pak je tu i kasio (Ježíšek mi ho opravdu donesl, takže jsem musela být nejhodnější), na které oba moc rádi hrajeme a které posouvá hranice našich hudebních možností pořád dál a dál. Žije se nám krásně, máme nádherný život - i když teď v posledních dnech trochu pracovnější než je u nás dvou zvyklé, tak každý den stojí za to!