Letos jsem měla jedno malé skromné novoroční přání. Když jsme s Peťou přemýšleli, kde strávíme letošního Silvestra, nominační večer vyhrál Džedáj, který následně 30. odpoledne veřejně oznámil, že má zápal plic a tradiční dělobuchovou párty ruší. Jedno oko nezůstalo suché, ale co naplat, dokonce i Peťa propadl své rýmečce a tak jsme poseděli v Branticích a můj sen vyrazit 1. ledna na Praděd. a pak ho sjet dolů na bobech se rozplynul v silvestrovské mlze. Satisfakčně jsem proto 1. ledna dopoledne vzala auto, naložila Barta a vydala se ho vyvenčit bez vodítka na pole a do lesů na Čakovou, kde je ten nejkrásnější výhled na Praděd, jaký znám. Bartovi se to líbílo, mně samozřejmě taky, ale boby v kufru auta zůstaly nedoceněny, až do předchozího víkendu, kdy jsme se s Darinkou a Kájou vrhli vstříc dobrodružství a vyšlápli si cestu z Karlovy Studánky podél Bílé Opavy.
Dokonce i své zelené boby jsem měla. Krásně jsme se na nich projeli - jedna moje první turbojízda, následně Kájova první turbojízda a pak bobovic úplně poslední šrotojizda. Ty dnešní krámy už nic nevydrží. S bobym jsem se rozloučila a nechala ho opřeného o dřevěnou boudu u lanovky.
Tahle zima se mi prostě líbí! A dává mi naději, že sny se mohou splnit, i když vlastně úplně jinak, než si to člověk na začátku představoval :) Možná ještě líp!
Žádné komentáře:
Okomentovat