You know how I feel.
Dneska jsem jela poprvé na svém novém kole. Na prvním kole, které mi někdo s láskou poskládal jen a jen pro mě a na své pátém kole v životě. A překvapivě si v momentě, kdy přejíždím klacík nebo kořen snad poprvé jako páté kolo nepřipadám. Dneska jsem velice asociačně řekla, že si během jízdy připadám jako indián - ani nevím, co mě k těm slovům vedlo, ale to, že to nedává tak úplně smysl, mi došlo v mometně, kdy se na mě Peťa podíval a zeptal se, odkdy indiáni jezdí na kolech. Tak jsem svůj výrok upravila na to, že se cítím jako náčelník, jak mám tak ruce široko od sebe na těch velkých řidítkách a mě možná ta široká řidítka asociovala obraz buvolí lebky a pak jsem nevím jak přes divoký západ došla k indiánům.
Takže indiáni, co děláte? Když máte kola, tak nejezdíte?
Moje nové kolo je boží! Dodává mi pocit jistoty, sebedůvěry.. a je v podstatě takovým zosobněním toho, co jsem si před půl rokem definovala při sebezkušenostním setkání kurzu Kids skills.
- Jakou dovednost se chceš naučit?
- Já nevím. Chtěla bych umět sjet na kole lesní cestičku, kopec dolů. A chtěla bych to sjet tak, abych z toho měla radost a necítila strach.
Přes několik dalších hodin rozhovoru, kdy pro mě jízda na kole byla jakousi metaforou toho nebát se překážek a výzev (vidět klacíky a kořeny včas) a více si uvnitř věřit (nebát se ty klacíky přejet) a umět si tu jízdu užít (trochu vnitřně vyrůst). A aby se celá má metafora završila, to boží kolo, ten prostředek k posunu dál mi sestavil ten pravý člověk. Moje skála.
... sama jsem nečekala, že se to stane a že se to povede tak brzo!
Mám z toho opravdu velkou radost :)
Žádné komentáře:
Okomentovat