Hrady 2014.

Letos jsme takticky zvolily termín nám oběma vyhovující, protože jsem věděla, že už budu 100% v České republice, konkrétně v Brně usilovně pracovat a prožívat svůj první přípravný týden spjatý s nekončícím pojídáním čokolády a popíjením kávy. Ach jaké těžké řemeslo jsem si v  životě vybrala! :) A Tera zase čelila jiné hrozbě, začátku školního roku, který bude vlastně jejím posledním oficiálním školním rokem. Ou jé. A tak jsme vybraly takticky a ono to i zpočátku takticky vypadalo i polohou - Bouzov. Ale ejhle, nejezdily tam vlaky a dostupnost sobotním autobusem byla opravdu prachmizerná a tak jsme se rozhodly přespat v pátek v Prostějově, kdy jsme asi po 100 letech viděla sestřenku a seznámily se s jejím úžasným kotětem. A co bylo nejlepší? Veve nás hodila v sobotu pěkně na Bouzov a já zase žasla nad řidičskými schopnostmi svých (i když blonďatých) příbuzných. Bouzov byl krásný, však porhlídka docela naprd. Dlouho dlouho jsme čekaly, až na nás přijde řada a než jsme postavily stan na haldě hlíny a kamení, tak dozpíval Xindl. Začly jsme teda Tomášem Klusem, na kterého jsme královsky zapařily a pak už se to vezlo. Pivem a čipsy jsme zajídaly další hudební zážitky a večer seděly pěkně u rybníčka, pozorovaly kapky deště a popíjely Nicolause. A já opět narazila na ten pocit, kdy moje mladší sestra vypije víc než já a přitom není vůbec opilá zatímco já blábolím. Zapařily jsme na Fixu, udělaly soukromý koncert na Chinaskách a bylo nám zkrátka fajn.

Miluju svůj život. Miluju svoji práci! Myslím, že jsem konečně našla tu správnou a smysluplnou cestu a taky ten momentální stav spokojenosti a naprosté pohody. Nemám ráda fakultu. To je ale už věc jiná, že mě studium na Filozofické fakultě bytostně přestalo bavit a dělá mi potíže začít psát diplomky, leč o to více se mi daří v mém osobním životě. Objevuji krásu ve všedních věcech, usmívám se na lidi a pociťuju tu sílu opětovaného úsměvu, odhodlávám se k novým věcem a těším se z maličkostí. Moje milované děti z 1. C mi znovu připomínají jaké krásy jsou kolem nás a dávají mi prostor k tomu se vrátit do tohoto úžasného světa, který je pro mnohé nadobro uzavřený. Čas nikam nespěchá, jen rozum nutí ho k běhu, a proto není nad to se nad chvíli zastavit a vychutnávat kouzlo okamžiku. Musím zpomalit a méně hledět do budoucna, jsme teď a tady. A já mám teď pocit, že píšu jako bych požila nějakou drogu nebo něco, přitom popíjím jen zázvorový čaj a snažím se zbavit svého tradičního začátkosemestrového nachlazení.

Praha? Splněno.

Tak jsem konečně dodržela svůj slib a po pěti letech planých řečí jsem objednala studenta a vyrazila s Niki do Prahy. A co je nejlepší? Večer předtím jsem ji obarvila vlasy - poprvé v jejím životě! A náhle si uvědomila, že jsem byla vlastně stejně stará, když jsem si je nechala tehdy obarvit od Paw. No a co chtěla Niki z Prahy vidět nejvíce? No samozřejmě Starbucks, Mc donald a Cinestar.

Stěhování.

Byla to největší akce v dějinách stěhování. Jsem vlastně taková stálice. Jako jeden z mála svých kamarádů bydlím už od začátku v tom stejném bytě, který bezmezně miluju. Je to takový kousek mě a už si ani nedokážu představit, že bych ho opustila. Proto když se stalo to, co se stalo a došlo k finální fázi Peťova odstěhování, provázelo tuto situaci mnoho nemilých okolností. Peťa si v noci na den D nechal v práci klíče, takže balení jeho věcí se náhle stalo mojí starostí hned po návratu z hradů. Oujé, těch pár dnů opravdu nestálo za to a bylo takových poněkud hektických - hodně lidí na malém prostoru a do toho ještě více věcí a kol. Ale teď už spokojeně bydlím v bytě se dvěma krásnými děvčicemi a musím říct, že to je pro mě příjemná změna - najednou jsem takových 20 hodin denně pořád s někým a zjišťuju, že to zvládám. A to je skvělé zjištění, protože to jen vyvrací moje mylné představy o tom, jak jsem nesnesitelná a nepřepadají mě žádné asociální náladičky typu dneska už mám lidí pokrk ba naopak! :) Takže jen další z důkazů, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Houbičky.

Já, která tak hrozně ráda chodím na houby, jsem hlavní sezónu dešťů a slunce strávila v Brně a nevěděla vůbec kam zajít :( a všichni kolem si stěžovali, jaká je to otrava čistit houby do tří do rána a jak už jich mají plné zuby a já jenom smutně koukala. Tak smutně, že jsem byla podarována - aneb jak je fajn dělat v obchůdku "zaučovatele" nových lidí a udělat si tak spoustu nových a zajímavých kontaktů.

Dopisy.

O prádzninách nebylo nic krásnějšího než vrátit se na brněnský byt a najít plnou schránku těchto krásných dětských dopisů! Máme se krásně. Babička má dva papoušky.