Kopečná 22.

 Pamatuju si, když jsem do toho vešla poprvé. Bylo to pár týdnů po maturitě, v Brně jsem předtím byla akorát jednou s Luckou na výstavišti a jinak jsem o něm neměla ani šajna. Estetika byla mým uměleckým snem a mít vlastní byt bylo něco nepředstavitelného. Taky si moc dobře pamatuju, jak jsem o tom z tábora v Třemešné volala Zuzce, jestli by se mnou nechtěla bydlet, že mám fajný malý byt v centru a protože ona je stejně střelená a do všeho jde po hlavě a bez dlouhého rozmýšlení, řekla ano. Prázdný byt se mi zdál být hrozně velký a prostorný, taky tam za ty roky spalo hodně lidí. Začínali jsme ve čtyřech, tehdy ještě týden s Bodym a Foxem, který

 půl roku na to zapíral své slipy nalezené pod mým gaučem. Malovaly jsme se Zuzou jako ďasy, zabydlovaly se, vařily si pudinky, koukaly na přátelé a začínaly něco úplně skvělého. Kolikrát jsem se v tom prvním týdnu ztratila a ptala se lidí, kde je tu ten kostel z desetikoruny, abych našla orientační bod a následně ulici Kopečnou. Kopečná už to samo bylo osudem a 22, mé šťastné číslo! V bytě číslo 7 jsem strávila skvělých 7 let.

Bydlení se Zuzkou se po roce rozpadlo, tu garnýž v pokoji jsem od té doby nenavrtala. Minulý týden jsem teprv zamalovávala náš růžový záchod. Musím říct, že Zuzka mi pomohla tomu bytu vdechnout duši! První věc, co jsme tehdy udělaly bylo přibití oranžové cedule On the road do chodby. Přibíjení a celkově vrtání nejsou naše silné stránky, ani nevíš, jak jsem se

 bavila, když jsem ty hřebíky minulý týden vytahovala.

Bydlení s Peťou a Kačkou mě naučilo se krapet zklidnit a neřešit tolik věci. Nechápala jsem, proč jí tak málo a tak zdravě, když jsem do sebe obracela brambory s volským okem a ony zakapávaly svou mozzarelu balsamicem. Ten rok ale utekl jako voda a i přes šílenosti, co nám tam vyváděla Adéla, jsme žily v klidu a míru.

Holkám jsem dala košem a nastěhovala jsem si tam Peťu. Teď až zpětně si uvědomuju, co všechno to znamenalo, vždyť jsme byli ty jo dvacetiletí bobci. Pamatuju si, jak mě hrozně vyděsilo, že dokáže sníst na posezení deset rohlíků a taky nikdy nezapomenu, jak hrozně moc mě bavilo mu
ukazovat město a vyprávět o všem, co tu mám ráda. S Peťou nabralo bydlení úplně nové kvality. Najednou u nás mohl přespávat kdokoli kdykoli, byli jsme hrozně zamilovaní a postupně jsme to tam celé budovali. K nejlepším momentům tohoto období patří jednoznačně koupě a stěhování té gigantické matrace ze Slatiny nebo lepení hvězdné oblohy.

Po třech letech prý přichází krize nebo co. To jsou ty proklaté liché roky hýbající vztahem. Přibylo studijních povinností, Peťa měnil práce a já si myslela, že chci něco jiného a hrozně moc jsem zatoužila po změně. Peťa se odstěhoval a já si zase našla dvě úplně nové holky. Darinku, co mi všechno jedla a zapírala to a Katočka, co do bytu opět vdechl novou duši. Přibylo mi hodně čokoládových fleků na zdi, ale i hodně malůvek a můj život by tak nějak nově obohacen. Začala jsem chodit do práce a na bytě trávila hrozně málo času, taky se z něj v těch třech lidech stala taková malá ponorka. Katoček úspěšně dostudoval, Darinka se zamilovala a byt se rozpadl. Katoček, který žil celou dobu v kufrech, mi tam dohodil Zanu, úžasného člověka, který se mnou přežil celý měsíc.

Protože jsem nevěděla co a jak dál a zatoužila jsem zase po bydlení s někým známým. Věděla jsem, že mě čekají státnice a dopisování diplomky a budu potřebovat duševní pohodu, chtěla jsem nejlépe bydlet s někým známým. Ve hře byla tehdy Klárka a pak taky Lucka. Bydlení s Luckou mi určitě pomohlo uklidit byt z gruntu, měla tehdy svoji novou filozofii životního optimismu a díky ní jsem vyhodila pěkných pár tašek věcí, které mi tam opravdu zavazely. Pak ale přišla moje zlomená noha a pár nepochopení a z původně fajného bydlení se vyvrbilo nepříjemné soužití. Naštěstí vše bylo jak má být a já strávila poslední dva měsíce na bytě s Adámkem. Bylo to takové zevlování dvou duší, které toho hodně řešily a neměly moc času na úklid a podobné zbytečnosti. Myslím, že s nikým jiným než s Adamem by to stěhování nebylo ono (nikdo by mi totiž netoleroval tolik bince a zmatků). Ten byt měl všechno! Zapla jsem si PARADISE a s malýma zaslzenýma nevyspanýma očima odcházela na vlak.

Poslední studentská cesta domů.

Jsem hrozný romantik a často na to doplácím. Třeba ve čtvrtek 30. června. Ráno jsem ještě dobalovala poslední věci na bytě, pak jsem jela do práce na poslední oběd v Toscaně a na poslední pracovní zjevení, následovalo velice vypjaté přepisování energií bytů na Kopečné a cestou na nádraží i poslední kofola v Zákoutí. Vlak vyjížděl v 19:18 téměř prázdný. Začala jsem si proto číst knihu, kterou jsem dostala a najednou se spustila hrozná bouřka, řekla bych, že snad i kroupy padaly. Lidé zběsile zavírali okna, čímž se vagon brzy proměnil v parní saunu. Než jsme dojeli do Prostějova, nebe se trochu vybralo a to, co mě čekalo v Olomouci bylo něco nepopsatelně krásného. Nebe hrálo všemi barvami a pomalu se stmívalo, já sedící na své dvacetikilové krosně rozjímala  a kolemjdoucí se mě ptali, jestli nepotřebuju pomoct. Ne, nepotřebuju, já se tady kochám. Tuto romantickou čučmendu, kterou by člověk nejradši sdílel s někým dalším nebo aspoň s lahví vína, brzo ukončilo stmívání, které mě zahnalo do nádražní haly. Tady jsem se za těch 7 studentských let taky něčeho načekala. Koupila jsem si čokoládu z automatu a o půl 11 nasedla do couráčku do Brantic. Někde v Hlubočkách začala další bouřka.

Když se cítíš jako póvl.

On ten krásný konec školního roku byl v mnoha ohledech dojemný a smutný. Nejsmutnější ale je, že mě po dvou letech čeká léto bez finanční injekce a bez jasné vidiny toho, co budu dělat na konci srpna. Letos je všechno jinak.
Vzhledem k tomu, že rok 2'16 je nejzlomovějším (i když zlámaný byl rok předchozí) rokem v celém mém životě, pokračuje série těchto velkých událostí taky první návštěvou úřadu práce. Vybrala jsem si na to krásné datum, pátek 1. 7., den, kdy dětem začínají prázdniny a na pracák mají chodit jen nově příchozí a nebo pozvaní, což mi zajistilo takovou řekněme v.i.p. společnost.
Po dvou hodinách čekání mě to však dost přestalo bavit. Lidí ubývalo hrozně pomalu a slečnám u stolečku podle všeho docházely nervy a trpělivost, protože tak milé jednání jsem už dlouho neviděla. Ještěže to máme jen na skok, tohle léto nějak přežijeme, bejby!

Učitelský lahváč.

Musím zaklepat. Letos jsem byla minimálně nemocná! Hlas jsem ztratila až v posledním tažení poslední týden školy. Naštěstí to byly jen 4 dny. Možná za to mohlo to nevyspání, možná noční koupání v kašně, možná prach, co se na mě vyvalil během uklízení bytu. Možná.

Konec školního roku, konec školáckých časů.

Museli jsme to pořádně oslavit. Ona kromě toho šampusu ukápla i nějaká ta slza. Aspoň mně, když jsem se loučila s Emou a pak když jsem si odnášela všechny ty věci a naposledy jsem se podívala do prázdné třídy.

První půlrok v družině jsem byla fakt krapet otrávená. Nebyla to pro mě práce, ani brigáda, vlastně spíš taková výplň volného odpoledne, o které jsem si myslela, že nebude mít žádné sáhodlouhé trvání. Děti mi sály krev, škola v přírodě byla jednou velkou zkušeností (jak se říkává), ale pak najednou malí prvňáčci, úplní bobši, kteří právě vypadli ze školky a jejich největším životním snem bylo jít do školy s velkou aktovkou a stát se školáky. Za ty dva roky mi přirostli k srdci snad úplně všichni! Nakonec se karta obrátila a já se do práce každý den těšila, často to mezi vším tím lítáním mezi fakultami byla i moje nejoblíbenější část dne. Děti moje zlaté mi budou opravdu moc chybět! Byly to ty nejlepší děti, co jsem mohla mít. Tak jsme si na to i patřičně připili!