Valentýn.

čiči.

Neřekla bych, že se mi někdy bude líbit nějaká aplikace. Snepčet je ale fakt dobrá blbost, nebo teda aspoň pro ty účely, pro které ho využívám já. A krásně vyhlazuje pleť, bělí zuby.. no zkrátka dělá realitu nereálnou!

Půjdeme do barů - MLÉČNÉHO!

Dneska jsme objevili modřický mléčný bar! A že jsme měli u sebe jen stovku a neodolatelnou chuť na čerstvé mléko, vyrazil Peťa na dobrodružnou směnnou výpravu po okolí, až v jedné zaplivané hospodě dostal drobné na mlíko. Tak jsme si říkali, že si tu budem jezdit čepovat. A pro vajíčka ke školníkovi. A pro zeleninu od Hakenů. No to bude paráda!

Pavel Čech.

Byly jsme s Evičkou na výstavě! Byla to vlastně první výstava, na které jsme byly obě titulované a zbavené nějaké vysokoškolské povinnosti, a tak jsme vzpomínaly na to, jak jsme během školy na nějakou výstavu zašly... a jak se teď domlouváme, abychom měly volno v práci :)

Povedlo se a my si mohly projít krásně připravenou interaktivní výstavu obrazů mého milovaného ilustrátora. Málokteré ilustrace uchvátily mé oko natolik jako právě díla pana Čecha! Hned první věc, kterou udělám, až budu mít zrekonstruovaný byt a Peťa mi sestaví Billyho, který ale nebude stačit, tak bude muset přibít nějaké další police, no tak co pak udělám bude, že zajedu na Českou do Dobrovského a koupím si jednu z Čechových knih!

Takový můj malý deník.

https://www.youtube.com/watch?v=OfJRX-8SXOs

You know how I feel.

Dneska jsem jela poprvé na svém novém kole. Na prvním kole, které mi někdo s láskou poskládal jen a jen pro mě a na své pátém kole v životě. A překvapivě si v momentě, kdy přejíždím klacík nebo kořen snad poprvé jako páté kolo nepřipadám. Dneska jsem velice asociačně řekla, že si během jízdy připadám jako indián - ani nevím, co mě k těm slovům vedlo, ale to, že to nedává tak úplně smysl, mi došlo v mometně, kdy se na mě Peťa podíval a zeptal se, odkdy indiáni jezdí na kolech. Tak jsem svůj výrok upravila na to, že se cítím jako náčelník, jak mám tak ruce široko od sebe na těch velkých řidítkách a mě možná ta široká řidítka asociovala obraz buvolí lebky a pak jsem nevím jak přes divoký západ došla k indiánům.

Takže indiáni, co děláte? Když máte kola, tak nejezdíte?

Moje nové kolo je boží! Dodává mi pocit jistoty, sebedůvěry.. a je v podstatě takovým zosobněním toho, co jsem si před půl rokem definovala při sebezkušenostním setkání kurzu Kids skills.

- Jakou dovednost se chceš naučit?
- Já nevím. Chtěla bych umět sjet na kole lesní cestičku, kopec dolů. A chtěla bych to sjet tak, abych z toho měla radost a necítila strach.

Přes několik dalších hodin rozhovoru, kdy pro mě jízda na kole byla jakousi metaforou toho nebát se překážek a výzev (vidět klacíky a kořeny včas) a více si uvnitř věřit (nebát se ty klacíky přejet) a umět si tu jízdu užít (trochu vnitřně vyrůst). A aby se celá má metafora završila, to boží kolo, ten prostředek k posunu dál mi sestavil ten pravý člověk. Moje skála.

... sama jsem nečekala, že se to stane a že se to povede tak brzo!
Mám z toho opravdu velkou radost :)

Novoroční přání

Letos jsem měla jedno malé skromné novoroční přání. Když jsme s Peťou přemýšleli, kde strávíme letošního Silvestra, nominační večer vyhrál Džedáj, který následně 30. odpoledne veřejně oznámil, že má zápal plic a tradiční dělobuchovou párty ruší. Jedno oko nezůstalo suché, ale co naplat, dokonce i Peťa propadl své rýmečce a tak jsme poseděli v Branticích a můj sen vyrazit 1. ledna na Praděd. a pak ho sjet dolů na bobech se rozplynul v silvestrovské mlze. Satisfakčně jsem proto 1. ledna dopoledne vzala auto, naložila Barta a vydala se ho vyvenčit bez vodítka na pole a do lesů na Čakovou, kde je ten nejkrásnější výhled na Praděd, jaký znám. Bartovi se to líbílo, mně samozřejmě taky, ale boby v kufru auta zůstaly nedoceněny, až do předchozího víkendu, kdy jsme se s Darinkou a Kájou vrhli vstříc dobrodružství a vyšlápli si cestu z Karlovy Studánky podél Bílé Opavy.

Dokonce i své zelené boby jsem měla. Krásně jsme se na nich projeli - jedna moje první turbojízda, následně Kájova první turbojízda a pak bobovic úplně poslední šrotojizda. Ty dnešní krámy už nic nevydrží. S bobym jsem se rozloučila a nechala ho opřeného o dřevěnou boudu u lanovky.

Tahle zima se mi prostě líbí! A dává mi naději, že sny se mohou splnit, i když vlastně úplně jinak, než si to člověk na začátku představoval :) Možná ještě líp!

Jak jsme si pošmákly

Co se mi nejvíc líbí na tom, že stárneme? Asi to, že máme tolik peněz, že si můžeme k výročí zajít na baštu ve velkém stylu. A že to byl kurvavelký styl!

Pojďme začít něčím, o čem stojí za to začít zase psát.

Sedím tu a říkám si, že to snad ani není možné kolikrát jsem si během té doby, co jsem tu nepsala, chtěla psát. Sednout si se sklenkou vína, zapnout si nějakou milou hudbu (a jelikož má můj nový pracovní notebook - yes, mám pracovní notebook! malou paměť, nezbývá než pouštět si hudbu z youtube, což jsem nikdy moc neměla ráda, nakonec jsem zjistila, že nejraději poslouchám hudbu v autě - už ani nevím, kdy jsem měla naposledy na uších sluchátka, ale o tom zase příště, moje mysl je plná myšlenek)... milou hudbu, že? Milou hudbu, natáhnout nožky a lebedit si v županu. Jo jo. A pak jsou tu takové ty nepatrné detaily, které tu situaci ani tak nějak neničí, spíše bych řekla, že ji umocňují. Lebedím si v pokoji 3x4 metry a nad hlavou mi visí dvě kola. Když si vzpomenu, jak jsem se jich první noc, co jsem pod nimi spala, bála, tak se mi chce smát. Je to už tak dávno. Tak dávno, co jsme na bytě shodili první zeď.

Celá tady ta událost s bytem mě naučila hledat na věcech dobré stránky a jak řekla jedna postava v tom seriálu, na který se teď koukám: Pokud ti život nabídne citrony, zkus z nich udělat limonádu.

Ale co je hlavní, všechno tohle by nešlo, kdybych po boku neměla tak skvělého a milujího člověka, jakým je Peťa. Až v těchto posledních měsících konečně plně doceňuju, jaký poklad v něm mám a že ne nadarmo je mou skálou. A co je žůžo? V tomto malém pokoji, jehož centrem jsou dvě k sobě sražené postele o různé měkkosti a jedna papírová krabice s oblečením, tak pak je tu i kasio (Ježíšek mi ho opravdu donesl, takže jsem musela být nejhodnější), na které oba moc rádi hrajeme a které posouvá hranice našich hudebních možností pořád dál a dál. Žije se nám krásně, máme nádherný život - i když teď v posledních dnech trochu pracovnější než je u nás dvou zvyklé, tak každý den stojí za to!

Kopečná 22.

 Pamatuju si, když jsem do toho vešla poprvé. Bylo to pár týdnů po maturitě, v Brně jsem předtím byla akorát jednou s Luckou na výstavišti a jinak jsem o něm neměla ani šajna. Estetika byla mým uměleckým snem a mít vlastní byt bylo něco nepředstavitelného. Taky si moc dobře pamatuju, jak jsem o tom z tábora v Třemešné volala Zuzce, jestli by se mnou nechtěla bydlet, že mám fajný malý byt v centru a protože ona je stejně střelená a do všeho jde po hlavě a bez dlouhého rozmýšlení, řekla ano. Prázdný byt se mi zdál být hrozně velký a prostorný, taky tam za ty roky spalo hodně lidí. Začínali jsme ve čtyřech, tehdy ještě týden s Bodym a Foxem, který

 půl roku na to zapíral své slipy nalezené pod mým gaučem. Malovaly jsme se Zuzou jako ďasy, zabydlovaly se, vařily si pudinky, koukaly na přátelé a začínaly něco úplně skvělého. Kolikrát jsem se v tom prvním týdnu ztratila a ptala se lidí, kde je tu ten kostel z desetikoruny, abych našla orientační bod a následně ulici Kopečnou. Kopečná už to samo bylo osudem a 22, mé šťastné číslo! V bytě číslo 7 jsem strávila skvělých 7 let.

Bydlení se Zuzkou se po roce rozpadlo, tu garnýž v pokoji jsem od té doby nenavrtala. Minulý týden jsem teprv zamalovávala náš růžový záchod. Musím říct, že Zuzka mi pomohla tomu bytu vdechnout duši! První věc, co jsme tehdy udělaly bylo přibití oranžové cedule On the road do chodby. Přibíjení a celkově vrtání nejsou naše silné stránky, ani nevíš, jak jsem se

 bavila, když jsem ty hřebíky minulý týden vytahovala.

Bydlení s Peťou a Kačkou mě naučilo se krapet zklidnit a neřešit tolik věci. Nechápala jsem, proč jí tak málo a tak zdravě, když jsem do sebe obracela brambory s volským okem a ony zakapávaly svou mozzarelu balsamicem. Ten rok ale utekl jako voda a i přes šílenosti, co nám tam vyváděla Adéla, jsme žily v klidu a míru.

Holkám jsem dala košem a nastěhovala jsem si tam Peťu. Teď až zpětně si uvědomuju, co všechno to znamenalo, vždyť jsme byli ty jo dvacetiletí bobci. Pamatuju si, jak mě hrozně vyděsilo, že dokáže sníst na posezení deset rohlíků a taky nikdy nezapomenu, jak hrozně moc mě bavilo mu
ukazovat město a vyprávět o všem, co tu mám ráda. S Peťou nabralo bydlení úplně nové kvality. Najednou u nás mohl přespávat kdokoli kdykoli, byli jsme hrozně zamilovaní a postupně jsme to tam celé budovali. K nejlepším momentům tohoto období patří jednoznačně koupě a stěhování té gigantické matrace ze Slatiny nebo lepení hvězdné oblohy.

Po třech letech prý přichází krize nebo co. To jsou ty proklaté liché roky hýbající vztahem. Přibylo studijních povinností, Peťa měnil práce a já si myslela, že chci něco jiného a hrozně moc jsem zatoužila po změně. Peťa se odstěhoval a já si zase našla dvě úplně nové holky. Darinku, co mi všechno jedla a zapírala to a Katočka, co do bytu opět vdechl novou duši. Přibylo mi hodně čokoládových fleků na zdi, ale i hodně malůvek a můj život by tak nějak nově obohacen. Začala jsem chodit do práce a na bytě trávila hrozně málo času, taky se z něj v těch třech lidech stala taková malá ponorka. Katoček úspěšně dostudoval, Darinka se zamilovala a byt se rozpadl. Katoček, který žil celou dobu v kufrech, mi tam dohodil Zanu, úžasného člověka, který se mnou přežil celý měsíc.

Protože jsem nevěděla co a jak dál a zatoužila jsem zase po bydlení s někým známým. Věděla jsem, že mě čekají státnice a dopisování diplomky a budu potřebovat duševní pohodu, chtěla jsem nejlépe bydlet s někým známým. Ve hře byla tehdy Klárka a pak taky Lucka. Bydlení s Luckou mi určitě pomohlo uklidit byt z gruntu, měla tehdy svoji novou filozofii životního optimismu a díky ní jsem vyhodila pěkných pár tašek věcí, které mi tam opravdu zavazely. Pak ale přišla moje zlomená noha a pár nepochopení a z původně fajného bydlení se vyvrbilo nepříjemné soužití. Naštěstí vše bylo jak má být a já strávila poslední dva měsíce na bytě s Adámkem. Bylo to takové zevlování dvou duší, které toho hodně řešily a neměly moc času na úklid a podobné zbytečnosti. Myslím, že s nikým jiným než s Adamem by to stěhování nebylo ono (nikdo by mi totiž netoleroval tolik bince a zmatků). Ten byt měl všechno! Zapla jsem si PARADISE a s malýma zaslzenýma nevyspanýma očima odcházela na vlak.

Poslední studentská cesta domů.

Jsem hrozný romantik a často na to doplácím. Třeba ve čtvrtek 30. června. Ráno jsem ještě dobalovala poslední věci na bytě, pak jsem jela do práce na poslední oběd v Toscaně a na poslední pracovní zjevení, následovalo velice vypjaté přepisování energií bytů na Kopečné a cestou na nádraží i poslední kofola v Zákoutí. Vlak vyjížděl v 19:18 téměř prázdný. Začala jsem si proto číst knihu, kterou jsem dostala a najednou se spustila hrozná bouřka, řekla bych, že snad i kroupy padaly. Lidé zběsile zavírali okna, čímž se vagon brzy proměnil v parní saunu. Než jsme dojeli do Prostějova, nebe se trochu vybralo a to, co mě čekalo v Olomouci bylo něco nepopsatelně krásného. Nebe hrálo všemi barvami a pomalu se stmívalo, já sedící na své dvacetikilové krosně rozjímala  a kolemjdoucí se mě ptali, jestli nepotřebuju pomoct. Ne, nepotřebuju, já se tady kochám. Tuto romantickou čučmendu, kterou by člověk nejradši sdílel s někým dalším nebo aspoň s lahví vína, brzo ukončilo stmívání, které mě zahnalo do nádražní haly. Tady jsem se za těch 7 studentských let taky něčeho načekala. Koupila jsem si čokoládu z automatu a o půl 11 nasedla do couráčku do Brantic. Někde v Hlubočkách začala další bouřka.

Když se cítíš jako póvl.

On ten krásný konec školního roku byl v mnoha ohledech dojemný a smutný. Nejsmutnější ale je, že mě po dvou letech čeká léto bez finanční injekce a bez jasné vidiny toho, co budu dělat na konci srpna. Letos je všechno jinak.
Vzhledem k tomu, že rok 2'16 je nejzlomovějším (i když zlámaný byl rok předchozí) rokem v celém mém životě, pokračuje série těchto velkých událostí taky první návštěvou úřadu práce. Vybrala jsem si na to krásné datum, pátek 1. 7., den, kdy dětem začínají prázdniny a na pracák mají chodit jen nově příchozí a nebo pozvaní, což mi zajistilo takovou řekněme v.i.p. společnost.
Po dvou hodinách čekání mě to však dost přestalo bavit. Lidí ubývalo hrozně pomalu a slečnám u stolečku podle všeho docházely nervy a trpělivost, protože tak milé jednání jsem už dlouho neviděla. Ještěže to máme jen na skok, tohle léto nějak přežijeme, bejby!

Učitelský lahváč.

Musím zaklepat. Letos jsem byla minimálně nemocná! Hlas jsem ztratila až v posledním tažení poslední týden školy. Naštěstí to byly jen 4 dny. Možná za to mohlo to nevyspání, možná noční koupání v kašně, možná prach, co se na mě vyvalil během uklízení bytu. Možná.

Konec školního roku, konec školáckých časů.

Museli jsme to pořádně oslavit. Ona kromě toho šampusu ukápla i nějaká ta slza. Aspoň mně, když jsem se loučila s Emou a pak když jsem si odnášela všechny ty věci a naposledy jsem se podívala do prázdné třídy.

První půlrok v družině jsem byla fakt krapet otrávená. Nebyla to pro mě práce, ani brigáda, vlastně spíš taková výplň volného odpoledne, o které jsem si myslela, že nebude mít žádné sáhodlouhé trvání. Děti mi sály krev, škola v přírodě byla jednou velkou zkušeností (jak se říkává), ale pak najednou malí prvňáčci, úplní bobši, kteří právě vypadli ze školky a jejich největším životním snem bylo jít do školy s velkou aktovkou a stát se školáky. Za ty dva roky mi přirostli k srdci snad úplně všichni! Nakonec se karta obrátila a já se do práce každý den těšila, často to mezi vším tím lítáním mezi fakultami byla i moje nejoblíbenější část dne. Děti moje zlaté mi budou opravdu moc chybět! Byly to ty nejlepší děti, co jsem mohla mít. Tak jsme si na to i patřičně připili!