Něco, co se nestává každý den.

Tak si tu to zapíšu, do svého virutálního deníku, abych se jednou mohla potěšit tím, co jsem udělala. Jednoho krásného úterního rána v září jsem jela šalinou šestkou poprvé domlouvat praxi na Slovaňák - potřást si rukou se svou pančelkou a tak celkově domluvit nějaké organizační věci. Jela jsem v šatech jen se složkou a vím, že bylo docela pěkné počasí, když si vedle mě na České přisedl pěkný mladík. Zrovna na ulici volební propagátoři něco rozdávali a já se jen tak ze zvědavosti zeptala spolucestujícího jestli už zase rozdávají koblihy nebo co a jeho odpověď sorry, I don't understand you zapříčinila dalších 15 minut anglické konverzace plné úsměvů atd. kdy máte takový ten pocit.. mmm něco jako z Before midnight, že cestujete s člověkem, se kterým budete litovat toho, že musíte vystoupit. A já se svojí složkou vystoupila a zamávala mu a pak jsem vytěžila z jediné informace, co jsem o něm měla, a to že chodí hrát squash do Ivanovic. A tak jsem tam další týden jela a nechala na recepci vzkaz (jak romantické to gesto) s tím, že nemám co ztratit a je to vlastně docela pěkné - kdo kdy hledal chlapce z šaliny? Navíc cizince že ano. A tak se stalo, že se z jednoho vzkazu stalo pár smsek a jeden pěkný večer s lahváči na Petrově, kde jsem si uvědomila, že vlastně vůbec neumím anglicky a možná bych s tím mohla taky začít něco dělat. Protože kolikrát se vám poštěstí potkat někoho takového a pak litujete každé fráze, kterou nedokážete přeložit. Každopádně - i když z tohoto milého příbehu přece jen nic nevzešlo, tak to bude jedna z mých romantických historek o tom, kterak jsem udělala něco, co lidé nedělají každý den :)

Hrady 2014.

Letos jsme takticky zvolily termín nám oběma vyhovující, protože jsem věděla, že už budu 100% v České republice, konkrétně v Brně usilovně pracovat a prožívat svůj první přípravný týden spjatý s nekončícím pojídáním čokolády a popíjením kávy. Ach jaké těžké řemeslo jsem si v  životě vybrala! :) A Tera zase čelila jiné hrozbě, začátku školního roku, který bude vlastně jejím posledním oficiálním školním rokem. Ou jé. A tak jsme vybraly takticky a ono to i zpočátku takticky vypadalo i polohou - Bouzov. Ale ejhle, nejezdily tam vlaky a dostupnost sobotním autobusem byla opravdu prachmizerná a tak jsme se rozhodly přespat v pátek v Prostějově, kdy jsme asi po 100 letech viděla sestřenku a seznámily se s jejím úžasným kotětem. A co bylo nejlepší? Veve nás hodila v sobotu pěkně na Bouzov a já zase žasla nad řidičskými schopnostmi svých (i když blonďatých) příbuzných. Bouzov byl krásný, však porhlídka docela naprd. Dlouho dlouho jsme čekaly, až na nás přijde řada a než jsme postavily stan na haldě hlíny a kamení, tak dozpíval Xindl. Začly jsme teda Tomášem Klusem, na kterého jsme královsky zapařily a pak už se to vezlo. Pivem a čipsy jsme zajídaly další hudební zážitky a večer seděly pěkně u rybníčka, pozorovaly kapky deště a popíjely Nicolause. A já opět narazila na ten pocit, kdy moje mladší sestra vypije víc než já a přitom není vůbec opilá zatímco já blábolím. Zapařily jsme na Fixu, udělaly soukromý koncert na Chinaskách a bylo nám zkrátka fajn.

Miluju svůj život. Miluju svoji práci! Myslím, že jsem konečně našla tu správnou a smysluplnou cestu a taky ten momentální stav spokojenosti a naprosté pohody. Nemám ráda fakultu. To je ale už věc jiná, že mě studium na Filozofické fakultě bytostně přestalo bavit a dělá mi potíže začít psát diplomky, leč o to více se mi daří v mém osobním životě. Objevuji krásu ve všedních věcech, usmívám se na lidi a pociťuju tu sílu opětovaného úsměvu, odhodlávám se k novým věcem a těším se z maličkostí. Moje milované děti z 1. C mi znovu připomínají jaké krásy jsou kolem nás a dávají mi prostor k tomu se vrátit do tohoto úžasného světa, který je pro mnohé nadobro uzavřený. Čas nikam nespěchá, jen rozum nutí ho k běhu, a proto není nad to se nad chvíli zastavit a vychutnávat kouzlo okamžiku. Musím zpomalit a méně hledět do budoucna, jsme teď a tady. A já mám teď pocit, že píšu jako bych požila nějakou drogu nebo něco, přitom popíjím jen zázvorový čaj a snažím se zbavit svého tradičního začátkosemestrového nachlazení.

Praha? Splněno.

Tak jsem konečně dodržela svůj slib a po pěti letech planých řečí jsem objednala studenta a vyrazila s Niki do Prahy. A co je nejlepší? Večer předtím jsem ji obarvila vlasy - poprvé v jejím životě! A náhle si uvědomila, že jsem byla vlastně stejně stará, když jsem si je nechala tehdy obarvit od Paw. No a co chtěla Niki z Prahy vidět nejvíce? No samozřejmě Starbucks, Mc donald a Cinestar.

Stěhování.

Byla to největší akce v dějinách stěhování. Jsem vlastně taková stálice. Jako jeden z mála svých kamarádů bydlím už od začátku v tom stejném bytě, který bezmezně miluju. Je to takový kousek mě a už si ani nedokážu představit, že bych ho opustila. Proto když se stalo to, co se stalo a došlo k finální fázi Peťova odstěhování, provázelo tuto situaci mnoho nemilých okolností. Peťa si v noci na den D nechal v práci klíče, takže balení jeho věcí se náhle stalo mojí starostí hned po návratu z hradů. Oujé, těch pár dnů opravdu nestálo za to a bylo takových poněkud hektických - hodně lidí na malém prostoru a do toho ještě více věcí a kol. Ale teď už spokojeně bydlím v bytě se dvěma krásnými děvčicemi a musím říct, že to je pro mě příjemná změna - najednou jsem takových 20 hodin denně pořád s někým a zjišťuju, že to zvládám. A to je skvělé zjištění, protože to jen vyvrací moje mylné představy o tom, jak jsem nesnesitelná a nepřepadají mě žádné asociální náladičky typu dneska už mám lidí pokrk ba naopak! :) Takže jen další z důkazů, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Houbičky.

Já, která tak hrozně ráda chodím na houby, jsem hlavní sezónu dešťů a slunce strávila v Brně a nevěděla vůbec kam zajít :( a všichni kolem si stěžovali, jaká je to otrava čistit houby do tří do rána a jak už jich mají plné zuby a já jenom smutně koukala. Tak smutně, že jsem byla podarována - aneb jak je fajn dělat v obchůdku "zaučovatele" nových lidí a udělat si tak spoustu nových a zajímavých kontaktů.

Dopisy.

O prádzninách nebylo nic krásnějšího než vrátit se na brněnský byt a najít plnou schránku těchto krásných dětských dopisů! Máme se krásně. Babička má dva papoušky.

Nejlepší párty.

Teřiny osmnáctiny byly zaručeně nejlepší párty, které jsme se mohli všichni dočkat. Toliko girland, výborného jídla, milých lidí a dobré nálady v Branticích na jednom místě snad ještě nebylo.

Krev.

Nejsem nula, ale A. Dokonce A plus, to je fajn. Bylo to skvělé rozhodnutí. Aspoň jsem po dlouhé době večer předtím nepila, pěkně se vyspala a podnikla bohulibou činnost. Ten den, vlastně půl roku do Štědrého dne, jsem poprvé slyšela, že mám krásný krevní obraz a zdravé srdce, abych ho následně večer zlomila někomu jinému.

Post bez obrázku.

Tak se to stalo. Možná, že se to mělo stát dřív, možná se to stát nemělo, ale jak zpívá Tomáš ničeho nelituj, život, co máš je tvůj, žij a měj rád co je. Člověk se musí rozhodovat, musí se rozvíjet, stávat se stále lepším člověkem a tohle už delší čas nikam nevedlo. K velkému zlomu uvědomění mi pomohl horolezec na škole v přírodě, považujme to tedy za osudové setkání, které mělo přijít a přišlo v ten správný moment. Dobré ovoce se musí konzervovat a tyhle hrušky už pomalu ohnívaly a začaly chytat plíseň. Najednou vám dojde, že čím dýl s někým jste, tím více se mu odcizujete. Všechno už zaběhlo do předem vybudovaných kolejí, které jsem si sama dláždila a vlak přijížděl do stanice pořád ve stejnou dobu, občas se objevila malá změna, ale pořád to postrádalo dynamiku. Přehoupla jsem se do nového životního období a zjistila, že bych chtěla být svobodná, že chci znovu najít ten kompas, který jsem ztratila, jít zase chvíli svojí cestou a dostat se do dalšího bodu. Vše záleží na komunikaci, na definování svých představ, cílů a snů a bohužel s Peťou tohle už dál nebylo možné. Vím, že už nenajdu hodnějšího chlapce, který mě bude mít tak rád a se kterým se tak nasměju, ale současně přemýšlím nad tím, co všechno můžu najít támhle za kopcem, když se nebudu bát nasadit klobouk, batoh a vyrazit... a hledat. Hledat někoho, pro koho budu kuřátkem, norskou princeznou nebo někým dalším. Bude to chtít odvahu a kuráž, ale hlavně úsměv, protože s ním je hned každý hned krásnější... a taky není kam spěchat. Mám ještě dost času zapařit a následně najít svého na kytaru hrajícího majitele vinného sklípku.

Návštevníci: Bert.

Seděla jsem s Kačenkou na jejím žlutém gauči a pila víno. Vtom se zmínila o tom, že by hrozně ráda jela na Erasmus, že se prostě teď jen tak rychlo rozhodla, že by chtěla udělat nějaký mezník ve svém životě a že tím mezníkem by mohl být třebas Erasmus. Jenže to by neměla mít takový krásný byt, super práci a mazlivého psa. A tak jsme po další skleničce usoudily, že byt se pronajme, práce se opustí a pes se pohlídá. A kdo ho pohlídá? Já přece! A tak se stalo, že jsme na jeden semestr měli pod kuchyňským stolem malého plyšového nájemníka, který si občas utnul, dost se mazlil a vlastně i když jsem na něj občas zanadávala, velmi mi zpříjemňoval celý semestr. Není nad to mít vždy někoho k pomazlení, že ano. Teď je však šťastně zpět v rukou své úžasné paničky, která nám jako poděkování dovezla klobásky a víno.

Ukrajina, moje malá Indie.

Letos se poprvé v životě chystám na Ukrajinu. Pokud je ze mě aspoň zlomek Chlápka, země mi učaruje natolik, že se do ní budu pravidelně vracet. Zlí jazykové sice tvrdí, že mě tam zajmou vojáci, že mě odvedou do války a že se už nevrátím domů. Ale kdeže, není Ukrajina jako Ukrajina aneb končiny Koločavy jsou stále stejně politicky nedotčené jako je pamatoval i starý dobrý Nikola Šuhaj. Tudíž představuju si to jako místo, kde moje duše nalezne klid. Kde nebudu muset nic řešit, kde budu jen chodit, kochat se a rozjímat nikoli nad sklenkou vodky, ale nad hrstí těch jejich vynikajících karamel.

Tak hrozně dlouho jsem tady nepsala, až je mi hanba. Ale ono je to zvláštní - že bych začala více žít a méně psát? Nejsem si tím tak jistá. Spíš jen těchto posledních pár měsíců bylo asi nejzlomovějších za posledních pár let. Došla mi taková ta těžká skutečnost, že věci by nemusely být takové jako jsou (viz moje hnědé oči), začala jsem pracovat, půl roku jsem u sebe měla psa na Erasmu a konečně došlo taky na opravu našeho záchodu. Výborně. Nevím přesně kde začít, ono bude lepší to tak letem světem prolítnout a každému tomuto významnému životnímu mezníku věnovat jeden post.