Ksichtbuch

Pomalu přestává být zbytí. Jo asi to má nějaké výhody a hlodá do mě více a více lidu. Včera jsme byly s Terou na fajn výletě v Ostravě, párkrát slušně zmokly, poseděly v areálu VŠB a připadaly si jako v americkém filmu. Na očním všechno proběhlo ok, i když nás jistá paní po řeznicku dořvala, že nosíme klapky na očích i na uších a neumíme sledovat dění ve světě. S Domi jsme si zašly na zmrzlinu a pak se fičely schovat do tramvajky - zase mi způsobila velký nálet žaludečních motýlů. Já se revizorů nikdy bát nepřestanu. Ale konečně jsme se viděly po roce na déle než 10 minut :* cesta zpátky byla únavná a večer vcelku milý. Takže asi jo. Proniknu do tajů ksichtbuchu okrajově a čistě kvůli lepší komunikaci s kamarády. Tata to vystih, jsem soudce. Soudce je tlustý, plešatý s takovou tou bílou parukou na hlavě. Rychle soudí a vynáší rozhodnutí, která nejsou správná. Takže zahazuji svoje ztrouchnivělé dřevěné kladívko v dáli a začínám žít beznázorově.