úterý 6. dubna 2010

Bajka, kterou jsem četla před 60 lidma.


V jedné vesnici, na jednom dvoře bydlel jeden kohout. Se svou ženou slepicí žili šťastný a poklidný manželský život. Žlutých kuřátek pobíhalo po dvorečku spousta a zrní měli dostatek. Jediné, co trápilo slípku bylo manželovo brzké vstávání do práce. Každý den, sotva první sluneční paprsky prostoupily skrze okýnko jejich malého kurníku, byl kohout již na cestě na nejvýše situovaný bod celého dvora, dřevěné bidýlko. Tato každodenní rutina ani samotného kohouta nenaplňovala, víkendové volno neexistovalo, zrní již bylo málo.
Děti, každodenně chodící kolem kurníku do školy, se na kohouta pošklebovaly a vytýkaly mu, že je budí příliš brzy. Zbytečně. Po nějaké době, když kohout klasicky vylezl na své bidlo, zavolal na slunce: „Slunce, slunce, slyšíš mě?“ Slunce neodpovídalo. Po chvíli se naklonilo a začalo naslouchat. „Prosím, prosím, milé sluníčko, kdyby si nevycházelo tak brzo brzičko, nehněvaly by se na mne děti a má žena by byla také šťastnější.“ Slunce uvážilo všechny jeho argumenty, zamyslelo se a kývlo. Proč ne, nic se nestane, když si pospí pár hodin navíc.
Další den začal jako každý jiný. Až na to, že slunce nevyšlo, kohout nekokrhal a děti nevstávaly. Den začal až odpoledne. Děti vstaly s úsměvem, škola už dávno skončila, nikam nemusely. Kohout se společně se slepicí zaradoval, jak skvěle si to umí zařídit. Jeho radost však nebyla nekonečná. Zanedlouho k němu přiběhli rozhněvaní sedláci s motykami. Bědovali, nadávali. „Ty hloupý kohoute, co si o sobě myslíš? Tím, že si nazakokrhal, nestihli jsme vyjít včas do práce, nesklidili jsme, co jsme měli. Kvůli tvé nespolehlivosti bude letošní úroda malá. Zmiz nám z očí ty opeřenče!“. Kohout pelášil, co mu pařátky stačily. Za zvuku cinkajících motyk opustil svůj rodný statek.


Ponaučení: Nikdy se nezavděčíš všem.

1 komentář:

Amáta řekl(a)...

a to je svatá pravda... =)