Už jen měsíc.

Dneska prý skoro všude sněžilo. Jako by to bylo tak, tak magičně načasovaný.

Pracovní motivace.

Mám novou motivaci proč si najít brigádu. Teda ne že by jich nebylo dost, ale když se to tak vezme všechno se vším, moc času na pracovní šaškování tady v Brně nezbývá. Ale.. ale být tak bilionář a chodit každý den na oběd do Subway. Johoho, to by bylo něco!

Rozumbrada.

"Ne nebudete se pusinkovat dokud nebudeme doma!"
.. grrr.

Já padouch.

Ze všech filmů začínajících na Já (a že znám 2) se mi tenhle líbil ze všech nejlíp. Nevím jestli to bylo opět tou nenahraditelnou obývákovou atmosférou brněnské Lucerny nebo snad tím, že jsme měli bříška plné těch lahodných palačinek. Smála jsem se nahlas a klasicky ke konci pohádky měla na krajíčku. Ty pohádky jsou na mě poslední dobou nějaké silné kafe a asi až moc uvěřitelné. 3 malá koťátka a spousta rozkošných mimoňů.

Brantické Brnění.

.aneb jak to dopadá, když si prasátko Pepina hraje na otce. :)) ten podtitulek se mi fakt povedl. Mám zase pocit menšího umělecko-psacího strádání. Jakoby to zase nějakou chvilku nebylo ono. Tak doufám, že brzo chytnu slinu.
Víkend naprosto jedinečný. Měl v sobě totiž hrozně moc poprvé. Poprvé jet na eskalátorech, první mekáč, první Ikea, první šalina a vůbec první Brno. Možná jsem z toho chtěla udělat i první cigaretu a první pivo, ale na to je ještě spousta času, aspoň těch 5 let tomu dáme. Obešli jsme všechny krásné stromečky, několik obchodů, nakoupili capárničky a byli v kině. Do toho spousta geocachingu, ale i spousta deště. Z čehož nemůže plynout nic jiného než spousta válení.

Barevné jídlo?

Proč ne. Nebuďme přehnaně konvenční a bez fantazie. Taková modrá bramborová kaše krásně voní a o to více chutná. A kdybyste byli slepí, ani byste nic nenamítali ;)

Zataženo, občas trakaře.

Už se mi hrozně dlouho nestalo, aby mě nějaká animovaná pohádka toliko uchvátila. Jo, nové Toy story není vůbec špatné, ale v dnešním nepřeberném množství všemožných animovaných pohádek valících se ze všech stran, není snadné natrefit na kvalitu. Jak graficky (úžasně barevné a uvěřitelné až tak moc, že jsem myslela, že ten čtvrteční večer v Brně s prázdnou lednicí nepřežiju), postavy jsou více než roztomilé. Ta slečna má zdravě velký zadek a on je dokonale pomateně rozcuchán. Prostě pecka!

Celorepubliková premiéra.

Tak se to tedy stalo, že dnes se pomalu a jistě začne uzavírat příběh toho brýlatého týpka, který celou tu dou vyrůstal s námi. Bylo mi 12, mu bylo 12. Sice teď už to neodpovídá realitě, ale.. ten příběh je s naší generací úzce spjat. Hehe. Harry nějak zbuřtíkovatěl a ztaťkovatěl. Ostatně jako my všichni.

17. listopad

A je tu zase můj nejoblíbenější státní svátek. Nebudu rekapitulovat, co všechno se stalo v letech minulých. Zvlášť dnes, po 6 hodinách spánku. Dnes mrholí, je ponuro a sychravo. Den tak akorát na Placebo nebo I am X. Stejně si budu pořád dokola pouštět Charlie Straight, protože...protože on měl tak krásný pohled. Ne však toliko krásný jako chlapec na fotografii!

Charliovská!

Po krátké době v Kofole, po dlouhé době s Kájou. Kurec palec. Já tu holku miluju! Až jednou sepíšeme dějiny našich společných hudebních akcí, bude to delší než rolka toaletního papíru. První koncert Fixy - Kája 13, Anna 16. Poslední koncert Charlie Straight - Kája 17, Anna 20. Je toho před náma ještě hodně ;) Ale kurňa! S ní je to vždycky nejlepší.

Kterak jsme v Krakově krákali.

Jeli jsme do Krakova. Venku bylo krásně, máma chtěla sedačku. Dva jednoduché důvody k cestě do zahraničí. Navíc nikdo z nás 4 tam dosud nebyl, tak proč ne. Ikeofilové ukojili své choutky polskými masovými kuličkami se spoustou brusinek a párkem za 6 korun. Město bylo přenádherné. Architektura a všudypřítomné preclíky. Spousta golubů. Nádhera.

Krajčo a tak.

Když už jsem se teda dostala k té problematice spodního prádla, hodí se připojit ten krásný příběh pátku, dne české státnosti. Po sezení s dětma v jezu, jsme se odebrali trsat do kofoly. Po těch pivech a tom rumu a při poslechu Zrcadlení ve dveřích do malého sálku, jsem si uvědomila, jak mám ty Kryštofy vlastně ráda. Euforicky a přitom nenápadně jsem si sundala podprdu a letěla mezi fanoušky do prvních řad pro podpis. A výsledek? Po vyprání zase krásně azurově modrá. Takový byl konec "Ficka" jenž byl po pár hodin na mém srdci.

Chemlón-chemlón.

Byla jsem v euforii. Napsala jsem diktát, utíkala do čajovny a spáchali jsme to. Chemlonový dred vedoucí až do půlky zad. Po 14 dnech tahání a strkání do nosa, už se mi toliko nelíbil a byl sestřihnut na délku vlasů. Ono přece není moc příjemné cítit jak spolužačky za mnou sedící "to" nadzvedávání a dělají blééé. Ale jak by řekl klasik, image je na nic. Mě se to prostě líbí a basta.

Kterak bylo v Brně babí léto.

Je listopad? Je to tím špatným týdnem? Nebo za to může ten proradný Sartre? Moc otázek a málo odpovědí, klasický podzim. Ale přitom? Mám všechno co chci, co potřebuji. Takže želvo plná "problémů" a mystifikací, připravit a pozór, pal!

Chci wohnout, říkají ty pěkný kalhotky.

A mě se hrozně nelíbily. Chodívala jsem kolem nich na festivalech a zvlášt ty tanga mi přišly pěkně sprosťácký. Ale v pátek? To se hýřilo a divočilo. Navíc jsem o pár let starší a kalhotky se už taky začaly vyrábět i jako nohavičková verze s krajkou. Super. Spodky super, koncert super. Vlastně úplně prvně jsem se během koncertu políbila s chlapcem (děvčata a Lesbiens and gay song pomineme). A mám nový sen. Obří diskokouli místo hlavy. Pepinek si vezme na hlavu dýni, aby mi mohl kupovat piva.