Doma je doma. Ať si říká kdo chce co chce o nekonečné svobodě studentského života, já se budu domů vždycky vracet ráda ;) Přivítal mě Buřtonek, nechala jsem doma klíče, takže jsem s ním lítala hodinu po zahradě. Na zahradě máme dále novou kočku, ale spala jsem se starou. Z mého pokoje se stalo brantické fitcentrum. Chtěla jsem si napustit vařící vanu, ale tekla jen vlažná. V pátek jsem byla u Sperlicha na polívku, ve výtvarce, bance, na rande s pojišťovákem, u babičky Toničky, doma a zakotvila u Petrose. Sobota byla méně nabušená. Začala však lahodným teploučkým kakaem až do postele, pokračovala dobroučkým obídkem a odpolední pseudooslavou máminých narozenin, návštěvou Klárky a večerní jízdou autem. Neděle v podobném duchu, spojená s návštěvou Kájušky a cyklovýletem do Hošťálkov. Ono se to nezdá, ale v Brně e velká absence pohybu ;) v podstatě tu jenom chodím pěšky, občas vyběhnu schody, ale tam to končí.. v příštím semestru bych si asi vážně ten tělocvik zapsat měla ;) Nedělní večer opět s Petrosem. A pondělí? To bylo asi úplně nejlepší :D ráno cesta do školy, návštěva babičky Andělky, cesta s mámou v dešti ke kosmetičce a s krásným obočím a nabarvenýma řasama směrem k novému doktorovi pro potravinářský průkaz. Má krásné velké akvárko plné malých žraloků a asi se vůbec nebudu bát, když budu nemocná. Myslela jsem, že doktoři "pro dospělé" jsou zlý a nemilosrdní. Od doktora na gympl, poobjímat se s malýma a taky podráždit pár učitelů. Na nádraží jsme potkaly Petrose, tak se máti takticky vytratila. Já hodila krosnu na sedadlo plného vagonu a šla se ještě posledních 5 minut v dešti koukat na ty krásné oči. Rozhlas řekl, že máme 10 minut zpozdění, tak jsem ještě déle mokla a vůbec mi to nevadilo. Až jsem si připadala jako takové to děvče, co se nemůže odlepit od svého přítele. Když jsem se vrátila zpět do vagonu a začali jsme se rozjíždět uslyšela jsem dlouhé "hahaha" jenž vyvozoval můj asi 30 kilový batoh. Zabalila jsem si s sebou plastovou rybičku Merlina, která se směje, aby mi nebylo smutno a ona se nějakou nešťastnou náhodou spustila a jak mi bylo od spolucestujících oznámeno, chlamala se tam celých 15 minut. Ti lidé mě nenáviděli, já se smála, pustila si Muse a usínala.. Po cestě jsem potkala Michala Pavelu a pak zase spala.. ou jee.. a proč to tu píšu? protože jsem celý týden byl smutná a na Petra asi i krapítek histerická a žárlivá. A ono to pomáhá.. napsat. Utřídíte si myšlenky a pousmějete nad vzpomínkami. V tom je vlastně smysl celého mého blogu.
Žádné komentáře:
Okomentovat