Čím víc.

Čím víc času trávím u počítače, tím víc mě bolí oči. Sice je pravdou, že pomalu a jistě zúročuji svou schopnost rychlopsaní (i když jsme bohužel došli jen do půlky učebnice, takže používám čtyři prsty), ale můj styl pořád nedosahuje nějakých vysokých kvalit. A bohužel asi ani nedosáhne - budu se muset spokojit s tím psaním knížek pro děti až budu mít více času (Příběhy pejska Gina a podobné bestcelery již brzy na pultech obchodu). Možná už za rok. Kdo ví. Je teď taková ta správně nejistá životní etapa, kterou paralelně prožívám i s Terou, která pomalu vyšiluje z blížící se maturity. Je to sranda, jak jsou ta měřítka důležitosti s odstupem času proměnlivá. Ale některé věci zůstanou pořád stejné - třeba jako fakt, že babiččina koprovka bude vždycky ta nejlepší! Zvláště poté, co si úspěšně vyšlapete Praděd a vidíte první letošní sníh. Sněholed spíš. Ale byl to sníh, protože s ledem se nedá koulovat a že jsme se s mamkou pořádně koulovaly. Byly to asi ty nejlepší podzimní prázdniny, které si pamatuju!

Ale možná to taky bude tím, že mám poslední dobou takové trochu zatmění, kdy si toho moc nepamatuju.