Po 99 letech zase.

Uf, ještě že jsem to stihla. Už jen pouhý rok a zase bych tu 100 let nebyla. A možná to taky bude tím, že jsem si pořád myslela, že se nic neděje, že s tou zlomenou nohou je to jen taková pantarei běžící těsně vedle mě. Pche. Tolik spánku, knih a filmů jsem už dlouho neviděla. Teď 18. to byly vlastně 3 měsíce (tak jsme si s Peťou konečně upekli ty francouzské brambory, na které v květnu nedošlo), takový ten první trimestr doby železné. Radim říkal, že to je v super stavu a že s takovou bychom to mohli v zimních měsících vytáhnout, aby byl konečně klid, ale že mi to tam vlastně ničemu nebrání. Ještě pořád úplně neskáču přes kaluže tak, jak bych chtěla. Proto jsem si v nedávných deštivých dnech objednala nové gumáky (nebo jak se říká dnes holinky). Takže to pak budou skoky, hop a hop a bude tady další rok. Protože ten následující bude dosti zlomový, tak držte palce, ať si zase něco nezlomím.