Desetník.

To je tak, když vám v patnácti dají chovat malé miminko a teď ta obluda láduje pět knedlí k obědu a zapíjí to decentní porcí plzeňského. Jak říkají moudré babičky, to na dětech vidíme, jak ten čas letí. Proto jsem ji věnovala bublifuk na gigantické bubliny, aby se taky někdy zastavila a trochu si pohrála... :)

Babička taking a selfie.

S babičkama je někdy větší sranda než s dětma. Zvláště když objeví v mobilu onu magickou selfie funkci a začnou se na sebe příjemně šťuřit a dělat ksichtíky do kamery (věčná škoda, že pak zapomenout zmáčknout spoušť). Já své prarodiče zkrátka zbožňuju!

Balt.

Tak jsme přece jen vyrazili. Toto léto jsme si na sebe vyhradili jen týden, bylo to takové dost omezené, ale o to více napěchované pohodou. Pořád si uplně nedokážu vysvětlit, proč si člověk odpočine v zahraničí tak, jako doma nikdy. Náš jediný plán, a to dojet do Gdaňsku, jsme uskutečnili hned první den a zbytku týdne jsme nechali otevřený průběh. Poprvé jsem spala v autě, poprvé jsem měla v moři fialové rty a taky jsem si poprvé v zajetí písečných dun připadala jako na poušti. Nikdy jsem neviděla tak zelelné moře jako bylo ten den mezi Gdaňskem a Sopoty a bažila jsem se každým pohledem na racky kolébající se ve vlnách. Magnum byl náš denní chléb, protože Polsko bylo cenově velmi příznivé a dovolovalo nám překračovat hranice všech možností. Poláci prostě umí žít! Takže zase brzy čau, Balte.

Po 99 letech zase.

Uf, ještě že jsem to stihla. Už jen pouhý rok a zase bych tu 100 let nebyla. A možná to taky bude tím, že jsem si pořád myslela, že se nic neděje, že s tou zlomenou nohou je to jen taková pantarei běžící těsně vedle mě. Pche. Tolik spánku, knih a filmů jsem už dlouho neviděla. Teď 18. to byly vlastně 3 měsíce (tak jsme si s Peťou konečně upekli ty francouzské brambory, na které v květnu nedošlo), takový ten první trimestr doby železné. Radim říkal, že to je v super stavu a že s takovou bychom to mohli v zimních měsících vytáhnout, aby byl konečně klid, ale že mi to tam vlastně ničemu nebrání. Ještě pořád úplně neskáču přes kaluže tak, jak bych chtěla. Proto jsem si v nedávných deštivých dnech objednala nové gumáky (nebo jak se říká dnes holinky). Takže to pak budou skoky, hop a hop a bude tady další rok. Protože ten následující bude dosti zlomový, tak držte palce, ať si zase něco nezlomím.

1. sádra

Dáme tu takovou milou verzi týden poté. Nemá smysl si tu ukazovat rozpárané nohy a pak si pořád dokola připomínat, jaké to bylo. Bylo to rychlé. Jela jsem z práce na koloběžce, ve žlutých silonkách (které pan rentgenář nazval tuze avantgardními - asi nikdy nestudoval na fildě) a takové krásné barevné sukýnce a těšila jsem se z toho krásného horkého dne, protože večer jsme měli s Pepinkem dělat francouzské brambory a já jela k zelináři dokoupit více domácích brambor, aby to mělo grády. Myšlenka, že bych mohla spadnout, mě napadla, ale pak jsem si říkala, že to je přece blbost, že moje koloběžka má dost velkou duši. A asi ne no.
Najela jsem na šalinové koleje na Masarykové a najednou jsem zjistila, že mě pálí loket a že bych se asi měla zvednout, ale ono to nešlo, tak jsem začala mňoukat, protože jsem si uvědomila bolest a najednou tam bylo hrozně moc milých lidí, kteří mi zavolali sanitku a mluvili se mnou a celou dobu mě uklidňovali (teda až na tu jednu paní, co si na ten kotník pořád chtěla sáhnout). Kotník náhle připomínal druhé koleno, tak jsem zavolala Pepinkovi, že tam čekají policajti, aby si někdo vyzvedl moji koloběžku a já jsem jela, teda vlastně dohoukala, do úrazovky. Kluci ze sanitky mi říkali, že to bohužel nebude žádný velký zážitek, protože je to fakt kousíček. Rozstřihli mi silonky, dali všelijaké kamily, rentgenovali a sledovali a mně to najednou všechno došlo. Takové to, jak se ti promítne tvůj život, tak se mi promítlo moje následující léto. Začala jsem plakat a dostala jsem od rentgenáře s velkou propiskou asi 10 kapesníků. Pak přišel takový světlovlasý doktor, co vypadal jak anděl, až do momentu, kdy uchopil moji nohu a narval kosti zpátky tam, kam patří. Ozvalo se velké filmové křupnutí, po němž následoval maximálně blažený pocit. Popsala bych to jako... jako koupání v bázenu plném šlehačky! Pak mi to sádrovali a byli vlastně hrozně rádi, že mám ukrutný hlad i žízeň, protože jsem byla tak akorát zralá na operaci. Vyslíkli mě a já jsem si uvědomila, že bych se jinak hrozně ošívala, že na mě kouká tisíc lidí, ale v ten moment mi bylo všechno tak nějak jedno.
Pánové doktoři ze sálu vtipkovali a ujistili mě o své šílenosti. Někteří z nich vypadali tak o rok starší než já, ale doktor, který se mi pak přiznal, že držel šroubovák byl fakt fešák.
Celý život jsem se těšila, až mě dají do narkózy a teď můžu říct, ž to je teda pěkně na hovno. Nejen, že mě z toho bolela hlava a pak i dlouho v krku, ale já jsem se vzbudila s hysterickým pláčem a plna strachu a bylo to vlastně asi moje nejhorší probuzení :(
Naštěstí mě všechny drogy tak utlumily mozek, že při sundání kopýtka první den a pohledu na šílené stehy na své noze a na nohu plnou krve mi nějak ani nebylo špatně. Spíše než pocit nechutenství u mě nastala velká fascinace tím, že se mi něco takového stalo. A pak už následoval den plný láskyplných hovorů, zpráv a návštěv, díky kterým mé srdce pookřálo a naprosto zapomnělo, že je v nemocnici! Až teda s večerní bolestí, na kterou mi sestra odpověděla, že to mám z toho, jak jsem tady měla tolik návštěv. No jo, kruté nemocniční zařízení, o kterém ani moc nechci psát, protože bych na něj radši zapomněla. Stejně jsem byla nadrogovaná a statečná, jednou jsem si dokonce odhopskala za Luckou do postele zahrát karty.. :) ale teď jsem už doma a sžírají mě různé myšlenky. Hrozně ráda spím, protože ve snu zapomenu na všechno a jen si tak běhám po venku a hopskám v trávě!

Zahrádky.

Tak jsme úspěšně zahájili pivní sezónu u našeho milého Tesaře a od té doby klopíme jedno pivko za druhým, protože nikde nechutná tak dobře jako na čerstvém vzduchu.

Děti moje!

Bzzz.

Ono to učení na základní škole, respektive na prvním stupni, má mnoho výhod. Zvláště taková první třída je opředena nenahraditelným kouzlem, kdy se děti toužebně těší do školy a pančelku milují pomalu více než vlastní rodiče (ale jak mě upozornila Ema, tak jen o trošinečku, fakt). Co mě na mé práci baví nejvíce je to, že si díky nim mohu připomenout ty krásné momenty jako je vypadnutí prvního zubu, neštovice, plakání, že jsem pořád ve škole a nebo trucování, když mi někdo vezme hračku. No a krom běžných svačinových úplatků vás může někdy zastihnout i něco trochu většího. Takže nepodceňujme děti, můžou nám toho hodně dát.

Piknik.

Peťa měla převratný nápad. Uspořádala piknik, na který pozvala své přátelé a ti zase vzali své, a tak se vytvořilo lužánecké ležení šesti dek a spousty jídla, které pro mě bylo důležitou přípomínkou něčeho, co jsem v poslední době zatlačovala do pozadí. Drahocennost času stráveného s přáteli s možností na chvíli vypnout od toho kvapu pracovního dne. Byl to takový návrat do studentských let. Takže znovu i zde veřejně vyznávám dík svým rodičům, kteří mi umožnili zažít ta nejlepší léta tím nejlepším způsobem, bez toho aniž bych musela myslet na cokoli jiného, než na to, jak si užít krásu okamžiku.

Děti kamarádů jsou i moji kamarádi.

 Tak jsem si při návštěvě Radimi uvědomila, jak je život člověka naprosto proměněn přítomností dalšího maličkého člověka, který je mu navíc hrozně podobný. Děti jsou prostě boží, já to říkám pořád. To právě v jejich nevinnosti a v jejich zákeřnosti můžeme spatřit dávno zapomenuté. Aneb proč sedět u kávy a plkat o těžkostech života, když lze vzít křídu a kreslit fialové slony na zeď.

Superwoman.

Cha cha. Takhle mě nazvala jedna moje kamarádka, prý superžena. Neřekla bych. Pravdou je, že poslední měsíce toho na svých bedrech nesu více než předtím a jsem za to na sebe patřičně hrdá. Zatím jsem ničeho nenechala, ba naopak jsem si přiložila. I když pravda pravdoucí je taková, že jsem nechala obchůdku, něčeho, co mě poslední rok naplňovalo a hodně bavilo. Avšak přesně v momentě, kdy jsem na obchůdek přestala mít čas, přestal mít on peníze na své financování a již brzy se stane virtuálním eshopem. Takže končí éra nás obou. Další věc, které jsem musela nechat je úklid u Jandů, což mě mrzelo neskutečně, ale cítila jsem, že už šidím nejen je, ale i sama sebe. Sil ubylo, ale hlavně volný čas se stal během týdne velmi vzácnou komoditou, která by se dala vyplácet šafránem. Ale podobně jako s obchůdkem, po panu Jandovi jsem pomalu odešla i já, panda rej. Na druhé straně jsem na konci ledna neodolala nabídce dělat na naší škole asistenta v první třídě. Takže si teď kromě budíků o půl 7 a cest na koloběžce do práce užívám také velké přestávky s jablečnou svačinkou a čokoládkovým vajíčkem. Děti dopo, děti odpo a když se poštěstí, tak i děti večer. Je to sranda, moji přátelé by mohli být mými dětmi. Ale není přeci nic lepšího, než dělat práci, která vás naplňuje a tady to tak nějak cítím.
Současně mě začala naplňovat moje schopnost nezávislosti a samostatnosti. Už mi to všechno klape, je na chleba i na pivo, teď jen nějak šikovně doklepat tu školu a bylo by to všechno parádní.
Budoucnost? Do konce dalšího školního roku bude na chléb a hry, co bude potom, to se uvidí.

Klaris.

Stalo se opět něco skvělého a asi po 3 letech za mnou dojela Klárka. Teda ona tu byla i loni jo, ale to jsme bydleli s Peťou a byli jsme všichni tak nějak víceméně spolu, zatímco teď se nám povedlo zapařit jako za starých dobrých časů... a co je nejlepší? Zjistily jsme, že nám to pořád tak pěkně klape (i když ten londýnský ale byl pěkný fujtajbl, tak měl ten správný páteční říz).

Parys.

Ach. Loni jsem zjistila, že vstupy do pařížských muzeí a kulturních domů jsou volné všem studentům do 25 let. Jasný signál k tomu, že teď nebo nikdy více. A s kým teda letos? S kým jiným než s mojí v té době úspěšnou, pomaturitní (snad i rusovlasou) sestrou! Protože nás letos čeká trochu náročnější konec školního roku, je potřeba se za něj patřičně odměnit. Proto vyrážíme do Paříže, města makronek. Už se nemůžu dočkat, až se po 8 letech povozím na mortmartrovském koni.